Nefertiti

Necítila se dnes moc dobře. Vzduch proudící od Nilu nepříjemně zapáchal. Když dorazili k paláci a sestupovala po schůdkách přistavených ke královským nosítkám, jen taktak že sandálem nešlápla na nafouknutou mrtvolku obrovské ropuchy, která tu ležela v písku. Zvedl se jí žaludek a otřásla se. Chtěla zakřičet na otroka, který tu ohavnost včas neodklidil, ale ovládla se. Kdyby chtěla, stačilo pokynout rukou a zemřel by. Ale to teď nebylo podstatné. Věděla, že na ni hledí stovky očí. Stovky očí, kterým bylo právě dopřáno spatřit krásu…

Na okamžik zavřela oči, aby vypudila z hlavy obrázek mrtvého zvířete. Pak vykročila po dláždění prvního nádvoří a nohy ve zlatých sandálech kladla obřadně jednu před druhou. Hlavu s těžkou korunou držela zpříma, lehce zakloněnou dozadu. Měla nádhernou tvář, a kdyby svítilo slunce, paprsky by dopadaly na dokonale tvarované obočí, lícní kosti i rty a její tvář by ještě více zářila. Ale bylo už několik dní zataženo. S rukama složenýma na hrudi dokráčela až k paláci. Cítila zatajený dech přihlížejícího davu, a dokázala si představit, že když vejde dovnitř, ozve se nejprve stonásobné vydechnutí a pak se teprve lidé rozejdou.

Nefertiti… To jméno znamenalo krásu a ona mu byla věrná každým kouskem svého těla. Ona, Velká manželka královská Nefertiti.

Nechala otrokyni, aby jí sňala korunu a těžké šperky a připravila jí lázeň. Zůstala stát ve své komnatě jen tak, prostovlasá. Nevolnost se znovu přihlásila o slovo a Velkou manželku královskou napadlo, že je nejspíš opět těhotná. Kéž by to byl konečně syn! Povzdechla si. Syn by znamenal jistotu. Ale namísto syna už Nefertiti pětkrát porodila dceru... Přistoupila k oknu a vyhlédla ven, ale obloha byla stejně šedá, jako před chvílí, a vzduch byl těžký a nasycený zápachem od Nilu.

Nefertiti si vzpomněla na mrtvolku u svých nohou a zmocnil se jí nepříjemný pocit, že je to zlé znamení.

Po koupeli se její tělo uvolnilo, ale mysl jakoby se zbystřila. Věděla, že musí hned teď něco udělat.

„Vzkažte Velikému Achnatonovi, že se s ním dnes odpoledne setkám později než obvykle,“ přikázala, když ji otrokyně otíraly měkkými osuškami. Nechala si obléct jen bílé plátěné šaty a vlasy si nechala zahalit bílým závojem. Vydala se směrem k Atonovu chrámu. Doprovod odmítla, chtěla jít sama. Stačilo jen projít kamennou dlažbou třetího nádvoří, vystoupat po schodech a ocitla se před branou chrámu. Kněz, který měl službu, ji poznal, uklonil se a tiše se vzdálil. Nefertiti coby Velká manželka královská byla také Atonovou kněžkou.

Chvíli počkala, až si její oči zvyknou na přítmí chrámu, a pak zapálila oheň a nechala v něm spálit několik květin a kousků ovoce. Po obvodu zlatého kruhu přesně ve středu chrámu nakapala drahocenný olej a pak pronesla svou modlitbu: „Věčné slunce, ty dáváš život všem a všemu! Veliký faraon a já, jeho manželka, i všechen lid nám podřízený tě uctíváme. Upevni naši vládu a dopřej nám vládnout po dlouhé roky! Dej, ať se mi narodí syn!“

Doufala, že dostane znamení – že vysvitne slunce a ona bude vědět, že syn je na cestě. Bylo však beznadějně zataženo.

Zůstala ještě nějakou dobu v chrámu a tiše se modlila. Pak vyšla ven. Kráčela pomalu, jen v jednoduchých šatech a bez koruny ji lidé na nádvořích nepoznávali, mohla pozorovat dění kolem sebe. Všimla si, jak otrokyně uklidňuje děti, viděla řemeslníky, jak pilně pracují, viděla ušmudlané chlapce, jak si hrají a výskají. „Jak je vše v pohybu, ať slunce svítí nebo nesvítí,“ problesklo jí hlavou. A pak ji něco napadlo. Nejprve chtěla tu myšlenku zavrhnout, ale čím víc o ní přemýšlela, tím víc rostlo její odhodlání. Zrychlila krok, aby byla co nejdříve u Achnatona. 

Vstoupila do trůnního sálu a Achnaton se na ni s úsměvem podíval, i když se podivil, že není ustrojena jako královna.

„Byla jsi obětovat v chrámu?“ zeptal se. Nefertiti přikývla. Přitoupila k Achnatonovi a políbila mu ruku.

„Chtěla jsem ti říct,“ nadechla se, ale pak se zarazila.

„Ano?“

Na chvilku zaváhala. Snad se nerozhněvá. Všiml si, že zadržuje slova.

„Tak copak je tak důležité, že moje Velká manželka přichází v tak neobvyklém čase,“ snažil se ji povzbudit.

„Už nechci být jen drahokamem ve tvé koruně!“ vyhrkla.

Achnaton zvedl obočí a chvíli se díval na svoji ženu. Miloval ji, miloval děti, které spolu měli, všichni to věděli. A on věděl, že nemiluje jen její krásnou tvář a nádherné tělo. Oceňoval její rady, byla vzdělaná a moudrá. Sám mnohokrát uvažoval o tom, že jedině spolu tvoří skutečnou a jedinečnou bytost. Přesto ho zaskočila.

„Byla jsem v chrámu, modlila jsem se, aby Věčné slunce upevnilo naši moc,“ řekla pak ona. „Cítím, že toto je cesta, aby naše moc byla pevnější. Náš lid nepotřebuje jen tvoji mužskou sílu a moudrost, potřebuje i ženskou něhu a mateřské pochopení...“

Achnaton vypadal zamyšleně a na chvíli se odmlčel. Často Nefertiti zasvěcoval do věcí, o nichž přemýšlel a neměl na koho se obrátit, nepřátel měl stále mnoho a mohli být všude. Věděl, že jeho žena má dobrý úsudek a její ženskou vnímavost bral vážně.

„Dobrá, budu o tom přemýšlet…,“ obrátil se k ní a pohladil ji po rameni. Cítil, že by mu ráda řekla ještě něco.

„Jsem znovu těhotná. Tuším, že přijde na svět naše šestá dcera.“

2017/2018