Něco o sobě

Je nový školní rok a já jsem se přihlásila na kurz tvůrčího psaní. Hned v první hodině jsem dostala úkol napsat něco o sobě a úkoly se musí plnit. Takže něco napsat musím. Nemusím, ale chci.  Z toho je patrné, že jsem velmi, velmi zodpovědná. A to opravdu jsem. A také jsem důsledná, spolehlivá a praktická. Když si to uvědomím, tak mám někdy sama ze sebe strach.

Mám ráda život a užívám si ho. Myslím, že se mi to daří: mám práci, která mě baví a kterou si sama plánuji, a myslím, že si umím rozvrhnout svůj pracovní čas. Vybírám si spolehlivé spolupracovnice a mám ráda, když jsou také upovídané a umí se smát na celé kolo.

Mám několik přátel a hodně kamarádů. A hlavně mám kámošky, které dělím podle zájmů - jsou mezi nimi kamarádky do divadla, na turistiku, mám i zájezdové kamarádky. Mám kamarádky, se kterými posedíme v kavárně a probereme vše, co nás právě trápí a zajímá: problémy s nadřízenými i s podřízenými, s dětmi i s rodiči, nový katalog Tchibo, letní výprodeje u Bati i správnou velikost mé nové kabelky. Obvykle to nikdy nestihneme, přestože mluvíme rychle a jedna přes druhou, skáčeme si do řeči a překřikujeme se.  Moje babička by řekla, že je to jako na perském trhu a nedá se to poslouchat.

Naučila jsem se zcela vědomě usmívat se.  Usmívám se i do telefonu, když s někým hovořím. Usmívám se na lidi na ulici, na pokladní v obchodě i na věčně zamračeného souseda z přízemí. S úsměvem je svět hned o kousek hezčí.

Hodiny na počítači ukazují 23.04, a protože jsem sova, tak mi to nevadí, ale přece jen mám myšlenky už trochu roztěkané. Napsat něco o sobě je náročné.  Už jsem se pochválila. Mám dost sebevědomí, abych si to mohla dovolit. Dalo mi hodně práce si ho vypěstovat: ze zakřiknuté školačky se v průběhu mnoha let stala sebevědomá žena. Mé ženství se projevuje různě - jsem manželka, maminka i babička. Jsem pečlivá a starostlivá hospodyňka i kuchařka, ale přiznávám, že pobyt v kuchyni není má oblíbená činnost, přestože mám dobré výsledky. Umím totiž ty nejlepší řízky na světě!

A také ráda cestuji. Pěšky, vlakem, autem nebo na lodi poznávám kraje blízké i daleké. Nemám ráda jízdu na kole, i když mi jedno stojí v garáži. Na kole mohu jezdit jen po rovině a z mírného kopce. To abych se moc nenadřela.

Ještě bych měla napsat něco, co mě vůbec nebaví a nezajímá: nemám ráda sport, nerozumím fotbalu ani hokeji, nevím, proč se jezdí Formule 1. Na tenis se vydržím koukat, jen než zjistím, co mají holky na sobě. Ze sportu mám nejraději zahájení olympijských her - to je taková velkolepá show. Právě jsem si vzpomněla, že vůbec neumím ruční práce. Neumím šít, háčkovat ani plést. To mě v dětství nenaučili.

Myslím, že už jsem toho napsala dost. Hlavně jsem se hodně vychválila. To je snadnější, než hledat své stinné stránky. Mým problémem je, že občas rychleji mluvím, než myslím. Snažím se uvědomovat si to, ale někdy stejně mám hlavní slovo, aniž bych chtěla. Většinou, když se posilním trochou vína, jsou pak mé pravdy k nezastavení. Právě se mi vybavilo, že v ledničce mám otevřené víno ze včerejška. Jdu ho zlikvidovat.

Připíjím na zdraví a úspěch tvůrčího psaní!

2015/2016