Můj otec

Můj otec se jmenuje Rudolf. „René, já a Rudolf chodíváme na golf,“ začne si hned možná někdo v duchu prozpěvovat známou píseň. Můj otec si ji zpíval často a rád. Bohužel naprosto falešně. Golf nehraje. Ale „hráč“ to rozhodně je, tedy „hráč“ ve fulghumovském významu - tedy ten, kdo dokáže pohotově reagovat na dění přítomné chvíle a je s ním legrace.

Uvedu příklad: poprosila jsem tento víkend svého otce, zda by mě nedoprovodil na běžecký závod, kam jsem se přihlásila. Závodit jsme měli ve městě, kde bydlí má sestra, dokonce v těsné blízkosti jejího bytu, a tak by se jednalo nejen o sportovní zážitek, ale i o hezký rodinný výlet. Otci se sice moc nechtělo, bývá rád doma, má tam přece jenom svůj počítač, v něm solitaire a sudoku, ale nakonec souhlasil a vyrazili jsme. Už během jízdy mě rozesmál, když každý senior v teplákách a s igelitkou v ruce, kterému jsme na přechodu pro chodce před Globusem dávali přednost, byl zcela určitě „účastník běhu, který se už registroval a vyzvedl si startovní balíček“. Když jsme na místě potkali známé, vysvětlil jim svou účast na akci tak, že je tady coby trenér, a když jsme míjeli občerstvení pro běžce, ptal se, kde si dnes vyzvedávají občerstvení trenéři.

Smysl pro humor je skvělá vlastnost. V tátových očích zajiskří a objeví se v nich plamínky.  Ty oči jsou tmavě hnědé a nemění barvu jako vlasy – ty má dnes už téměř docela stříbrné. Oči nestárnou. Vlasy zřídnou a zbělí, tělo se trochu zmenší a nachýlí dopředu, svaly ochabnou – ale oči, ty si mohou uchovat svou hravost a jiskru až do stáří.

Mému otci je 68 let. Až na výše popsané příznaky, které s sebou nevyhnutelně nese přibývající věk, je to stále docela štíhlý muž v dobré kondici. Několik dní v týdnu pracuje - je elektroprojektant. Zajímá ho, co se děje ve světě. A v chytrém telefonu má více stažených aplikací než já.

Jak jsem řekla, smysl pro humor je skvělá vlastnost. Horší je sklon k vytváření katastrofických scénářů - to je totiž také další z charakteristických vlastností mého otce. Projevuje se tím, že ze všech možných myslitelných závěrů, jak může něco dopadnout, vždy preventivně počítá s tím nejvíce pesimistickým. Tak například: Když jsem se hlásila na vysokou školu, tvrdil mi u každé podané přihlášky, že se na tento obor zcela určitě nedostanu, ať si raději podám ještě další přihlášku na jinou školu, ať není „problém“. „Problém“ však nakonec stejně nastal – když mě na všech pět vysokých škol, kam jsem se hlásila, přijali, a já se nemohla rozhodnout, kam nakonec půjdu.

Úplně nejhorší však je, když otcovy katastrofické scénáře opravdu vyjdou. To pak říká „já jsem vám to říkal“ a spokojeně pokyvuje hlavou nad tím, že svět je sice hrozný, ale tak je to v pořádku. Mimochodem, přijali mě na pět vysokých škol, ale zkoušky z autoškoly jsem pro změnu složila až popáté.

Můj otec je tedy - paradoxně - pesimista se smyslem pro humor. Ale především - je to starší muž. A starší chlapi jsou moc fajn, když svůj život prožili poctivě a dokázali se v něm sami sobě zasmát, to pak mají nadhled a jen tak něco je už nerozčílí. Tak například – dříve těžce snášeli, jak jejich nejstarší dítě s čerstvým řidičákem v kapse nemotorně až nebezpečně řídí rodinné auto. Ale o několik let později u nejmladšího dítěte (a mám to štěstí, že jsem to právě já) docela pohodlně a klidně sedí na sedadle spolujezdce. A jen si tu a tam neodpustí vlídně pronesenou poznámku, „zda je opravdu nutné jezdit po příkopech, a že kdyby se jelo po silnici, bylo by to nejen pro vozidlo šetrnější a pro cestující bezpečnější, ale navíc by se pak nemusely ani čistit ty otřesně zablácené pneumatiky“…

2017/2018