Mrtvý bez tváře

(Detektivka, 1. a 2. část)

Potemnělou chodbou se rozléhal jen tikot velkých nástěnných hodin a cinkot klíčů. Plížil se pomalu po schodech. Ne proto, že by se obával pádu, ale proto, že byl k smrti unavený. Takřka osmihodinová cesta po zledovatělé dálnici ho vyčerpala k smrti. Mohl by se svalit do postele a spát celý víkend, ale musí zkontrolovat školu.
Všichni učitelé už jsou dávno v tahu, a jak je zná, tak v polovině tříd budou otevřená a okna a druhá polovina nebude ani zamčená. A to ještě ani nekontroloval skříňku s klíči. Jistě se v ní najde pár prázdných háčků. S povzdechem odemkl další třídu a ihned ho ovanul ledový vzduch. Venku mrzlo a stejně nějaký chytrák otevřel okno. S jadrnou nadávkou okno zabouchl. Asi tu práci dělá už dlouho, jindy by ho to rozčílilo k nepříčetnosti, dneska jenom tiše zavřel okno a zamkl třídu.

V další místnosti šel raději rovnou prověřit okenní kličku. Když už se vracel, málem uklouzl. Na téhle straně ulice jako na potvoru nesvítila světla, a tak byla ve třídě dost tma. Tiše zaklel a chvíli přemýšlel, jestli se má zout, aby nenašlapal.  Nakonec se otočil a rozsvítil světlo - ty zatracené zářivky bude muset vyměnit. Na pár vteřin ho úplně oslepily. Mžourajícíma očima pozoroval svoje šlápoty, které vedly od tmavé louže vytékající zpoza stolu.
Do háje - že tady děcka vylily zase kýbl s barvou? A jestli to ta husa po nich neuklidila, tak ji uškrtí… Čím víc se cítil unavený, tím větší měl vztek.
Šel se podívat za stůl, aby zjistil, o jakou havárii jde. Musí to uklidit, jinak do pondělí barva zaschne...

Když se nahnul za stůl, byl rád, že se ho drží.

Za stolem neležel žádný kyblík s barvou. Za stolem leželo něco, co vypadalo jako lidské tělo, jenže místo hlavy to mělo vyfouklý míč.

Stál tam neschopen pohybu a netušil, kolik času uběhlo. Teprve po chvíli ho napadlo zkontrolovat, jestli je to tělo živé.
Jak se to krucinál zjišťuje? Má s tím zatřást? Někde viděl, že se kontroluje tep na krku. Pomalu se sehnul k tělu a fascinovaně hleděl na něco, co kdysi byla hlava s obličejem. Teď se díval jen na cosi beztvarého, změť barev, v nichž převládala rudá. Všude kolem byla krev, chomáče vlasů a nějaká hmota. Napadlo ho, že to klidně může být mozek.

Začal se mu zvedat žaludek. Jemně se konečky prstů dotkl krku. Necítil nic, ani vlastně nevěděl, kde tep hledat. Zkusil trochu víc zatlačit na krk. Hlava se pohnula a on si najednou všimnul, že ta hrouda u hlavy je vyhřezlé oko. Aniž si to uvědomil, pozvracel se.

Seděl na židli a kouřil. Kouřil na chodbě a pozoroval lidi, kteří kolem něho pobíhali sem a tam. Kde se všichni ksakru vzali? A kdo je vůbec zavolal? Té otázce se musel zasmát. No jasně, že je zavolal on. Najednou měl okno jako po celonočním tahu. A noc přitom začíná. Znovu se rozhlédl kolem. Pobíhali tady chlapi v černém, pár chlápků v bílých kombinézách a dokonce jedna ženská v motorkářské bundě.

Mocně potáhl z cigarety. Bude muset celou tu místnost vymalovat. Tím ale zabije celý víkend. Do pondělka musí být všechno v pořádku.  

„To jsem netušila, že se může ve škole kouřit,“ ozvalo se najednou za jeho zády.  

Když se otočil, uviděl tu ženskou v motorkářské bundě. No, spíše to byla ještě holka. Zavrtěl hlavou a najednou nevěděl, co s cigaretou. Na zem ji típnout nemohl, a tak kouřil dál.

„Nebojte, já to na vás neřeknu,“ chápavě se usmála.

„Potřebovala bych se vás zeptat na pár věcí, jestli se na to cítíte.“ 

„Jsem v pohodě, co chcete vědět?“ snažil se, aby jeho hlas zněl jistě a pevně, ale pořád se mu zvedal žaludek a ta cigareta tomu taky moc nepomáhala.

„No, ta vaše nehoda nám to dost zkomplikovala.“

„Promiňte, ale nikdy jsem nic takového neviděl,“ řekl tiše.

„To já taky ne,“ řekla překvapivě, „a dala bych si taky cigáro.“

Chvíli ji pozoroval a pak k ní natáhl ruku s cigaretou. K jeho překvapení si ji od něj vzala.

„Tak můžu se vás na pár věcí zeptat?“ zeptala se a vyfoukla kouř.

„Samozřejmě, ale nevím, co bych vám vlastně řekl.“

„Nebojte, jen potřebuju vědět nějaké maličkosti. Myslíte, že bychom si mohli sednout někde v klidu?“

„Můžeme jít nahoru - ke mně do bytu.“ Sotva to dořekl, uvědomil si, jak to muselo divně vyznít.

„Tak jo, veďte mě,“ odpověděla bez mrknutí oka.  

Došli společně ke schodišti, kde jí dal přednost a pomalu stoupal za ní. Zezadu už moc jako holka nevypadala. Měla pěkný, pevný a kulatý zadek. Smyslně se houpala v bocích a jeho napadlo, jestli to není proto, že jí na ten zadek tak bezostyšně zírá.

„Asi budete muset odemknout…!“

Do háje, jak dlouho takhle civí? Ta únava se asi začala projevovat. Chová se jako puberťák.

„Promiňte, jsem nějak mimo. Mám za sebou náročnou cestu z Německa.“

„Služebně nebo soukromě?“

„Soukromě. To už začal výslech?“ usmál se, ale začínal být podrážděný.

„Výslech začne, až mi uvaříte pořádné kafe,“ usmála se taky a zase vypadala jako malá holka.

V bytě byla zima. To zatracené topení zase nefungovalo, takže ho čekal studený víkend.  Těžko někde v sobotu sežene opraváře.

„Ani se nezouvejte, je tu zima jako v psinci,“ povzdechl si, „já jdu postavit na to kafe.“

Kuchyň byla malá, ale bylo v ní vše, co správná hospodyně potřebuje. Nikde žádné zbytečnosti.

„Bydlíte tu sám?“ zeptala se do ticha a snažila se, aby to znělo jako od někoho, kdo přišel jen tak na návštěvu a ne od policistky, která vyslýchá podezřelého.

„Ano,“ postavil před ní hrnek kafe, „byt je po rodičích.“

„Aha,“ řekla jen a míchala zamyšleně kávu.

Nechápala, co se to s ní děje. Většinou dokázala dostat informace z kohokoli během pár minut a teď tady civí do hrnku a připadá si jako malá holka.

„Cukr, mlíko?“

„Díky, dám si obojí.“

Natáhl se nahoru do skříňky a ona si ho prohlížela. Byl to vysoký a na její vkus trochu hubený chlápek. Samá ruka, samá noha. Měl tak černé vlasy, až ji na chvilku napadlo, jestli si je nebarví. Ale jeho obočí a řasy byly tmavé úplně stejně. Vypadal trochu pomačkaně, ale to možná způsobovalo strniště na tvářích. Nejvíc ji přitahovaly jeho oči, nejspíš důvod, proč jí docházela slova. Byly modré, zelené, možná šedé. Barva těch očí ji fascinovala.

„Takže, co chcete vědět?“ zeptal se.

Srkala horkou kávu. Dávalo jí to čas, aby si utřídila myšlenky a začala se chovat jako profesionál.

„Pro začátek bude stačit, když mi řeknete, co tady děláte.“

Měl na jazyku poznámku, že zrovna hledí do jejich čokoládových očí, ale raději ji spolkl.

„Krom toho, že tady bydlím, dělám tady něco jako školníka. To znamená, že se starám o drobné opravy, v zimě odklízím sníh…, což mi připomíná, že jsem to ještě neudělal.“

„A proč jste šel do té učebny?“

„Ve čtyřech dnech z pěti nechá někdo z učitelů otevřené okno, nebo nezamkne třídu, a já proto každý večer obejdu celou školu a zkontroluju to.“

„A čí to byla třída?“ zeptala se a už zase cítila půdu pod nohama a byla profesionál.

„Učila se tam převážně výtvarka a keramika.“

„Takže oběť učila výtvarnou výchovu?“

„To vůbec netuším. Nevím, kdo to je.“

Vybavila se mu promáčknutá hlava a zase se mu zvedl žaludek.

„Fajn, jednodušší bude, když mi dáte seznam všech zaměstnanců.“

„Z paměti ho bohužel neznám,“ omlouval se, „ale bude dole v kanceláři. Přinesu ho.“

„Myslím, že seznam chvíli počká, až si dopiju kafe,“ mrkla na něj. No nazdar, už mrká na potenciálního podezřelého. Potřebuje dovolenou.

Seděli mlčky ve studené kuchyni a on přemýšlel, co je ta holka vůbec zač. Vypadala, jako kdyby vzala ze skříně tátovi bundu a vydala se na vandr. Vlasy měla stažené do uzlu a ofina ji padala očí. Do očí hnědých jako horká čokoláda, a když se usmívala, měl pocit, že v nich vidí zlatavé jiskřičky. Třeba policie - v rámci úspor - posílá vyslýchat praktikantky.

„Budu tu třídu muset vymalovat a uklidit,“ prolomil ticho.

„Obávám se, že to tak rychle nepůjde. Je to místo činu. Musíme zajistit stopy,“ připadala si jako v laciném americkém seriálu.

„To bude v pondělí pěkný cirkus. Víte, chodí sem spousta dětí, a jestli se rodiče dozví…“ Nechal slova viset ve vzduchu a ani nechtěl domýšlet, jaké peklo se rozpoutá.

„Podívejte, my samozřejmě uděláme všechno pro to, aby vyšetřování bylo co nejdiskrétnější.“ Samozřejmě, že lhala. Moc dobře věděla, že do pondělka to budou vědět až v Aši. Mrtvola ve škole. A ke všemu v tomhle stavu. Noviny a televize budou mít žně. Ach jo, dovolenou si jen tak nevezme. Tak nějak tušila, že tenhle případ jí dá zabrat.

„Jak tak na vás koukám, potřeboval byste se pořádně vyspat. Pro dnešek bude stačit, když mi dáte ten seznam,“ ještě chvíli tady takhle bude sedět a bude ho chtít uložit do postele sama.

„Vážně?“ divil se, „moc jsem vám asi nepomohl. A ani jste si nic nezapsala.“

„Nebojte, já mám fenomenální paměť,“ ujistila ho.

Před dalšími hloupými otázkami a zdvořilostními frázemi je oba zachránilo bouchání na dveře.

„Už je po mně sháňka,“ rychle vstala a šla ke dveřím.

Byl jí v patách - za dveřmi stál jeden z těch chlápků v černém.

„Šéfko, my už jsme hotoví. Kluci se jenom sbalí a můžem´ jet.“

„Fajn, tak počkejte dole. Jedu s vámi,“ zavelela.

Byl ohromený: chlap jako hora sklapl podpatky před tím mrnětem, které mu sahalo sotva po ramena, a klusal ze schodů dolů. Tohle určitě studentka na praxi nebude.

Když se otočila, uviděla v jeho očích úžas. Musí okamžitě pryč nebo provede nějakou kravinu.

„Tak ještě ten seznam,“ navrhla spěšně.

Cestou dolů ze schodů zase pozoroval její vlnící se boky a přemýšlel, že zas taková zima doma ještě není a studená sprcha by mu určitě prospěla.

2015/2016