Motorka
Byla středa dopoledne, nejspíš jeden z posledních slunečných dnů babího léta. Ručičky Karlových náramkových hodinek ukazovaly skoro tři čtvrtě na jedenáct. Kouřil už třetí cigaretu a nervózně přecházel sem a tam po chodníku, na kterém si stále ještě teplý větřík hrál
s usychajícím listím na honěnou.
Jenom aby nakonec nebyl za pitomce, když se přece jen odhodlal zavolat policii. On totiž Ruda nepřišel už třetí den do práce. Byl to Karlův kolega a kamarád. Nejdřív se jen potkávali
na sídlišti, kde bydleli se svými rodinami. Pak se Ruda objevil ve firmě, kde Karel už několik let pracoval. Posadili je spolu do jedné kanceláře personálního oddělení. Za tu řadu let, co z ní sdíleli stejný výhled z okna, se dobře znali a stali se z nich kamarádi. Ruda připomínal povahou ohaře, byl důsledný a mnohdy až puntičkářský. Práce na personálním oddělení mu vyhovovala a měl ji rád. Znal všechny zaměstnance a všichni zaměstnanci znali jeho. Ke všem se choval přátelsky, ale nikdy nepřekročil meze slušnosti. Do práce chodil vždy včas v pečlivě vyžehlené košili s vázankou a v obleku.
To, jak vypadal, byla do značné míry i zásluha jeho manželky Věrky. Kdo ví, proč si vzal
za ženu zrovna ji. Měla jen základní vzdělání a na svět se dívala andělsky modrýma očima,
ve kterých jako by se trvale usídlil údiv nad vším. Rudovi se pro ni podařilo v podniku najít práci uklízečky. Kanceláře uklízela se stejnou péčí a svědomitostí, s jakou se starala o manžela. A tak všichni zaměstnanci znali i Věrku. Do jejich povědomí se nesmazatelně zapsala výrokem,
že pojedou s manželem na dovolenou do Sněžky Pecky. Teď už měl Ruda po čtyřicítce, ale zůstala mu šlachovitá postava, která se dobře snášela s jeho menší výškou. I drobná Věrka s ní ladila. Žili spolu v klidném manželství a vychovávali nyní již sedmnáctiletého syna Luboše.
Na konci ulice se objevil žlutý žigulík s bílými dveřmi, na kterých již z dálky upoutávala pozornost obrovská černá písmena VB. Mezi ostatními auty byl nepřehlédnutelný. Zabrzdil
u chodníku a přední dveře se otevřely. Od volantu se vysoukal vysoký, hubený mladík.
„Vy jste Karel Janák?“ zavolal směrem ke Karlovi. Když souhlasně kývl, dlouhán jednou rukou pootevřel zadní dveře a druhou mu pokynul, aby nasedl. Karel zašlápl nedokouřenou cigaretu
a poslechl. Dveře zaklaply. Ze sedadla vedle řidiče se k němu obrátil muž v khaki uniformě.
„Poručík Skála. Mluvili jsme spolu telefonem,“ formálně a bez úsměvu podal Karlovi ruku.
„To je náš technik,“ kývl bradou k mladíkovi za volantem. Pak zapíchl oči do Karlova obličeje: „Proč myslíte, že se vašemu kolegovi něco stalo?“
Karel bloudil očima po gumových koberečcích v autě a téměř provinile řekl: „No, já mám takový pocit, že je to trochu moje vina. V pátek jsem s kolegy z práce oslavoval padesátiny. Měli jsme to na náměstí U tří králů. Ruda tam byl taky.“
„Byl tam s manželkou? Do telefonu jste říkal, že i ona u vás pracuje,“ skočil mu do řeči policista.
„Pozval jsem ji, ale nepřišla. Ruda ji omlouval, že s úklidem v podniku končí vždycky až večer.
A v pátek se navíc těšila na syna. Jezdí domů jen na víkend. Přes týden je na internátě. Učí se
na elektrikáře.“
Podíval se na poručíka. Jsme oba ve stejném věku, napadlo ho. Poručík pokyvoval hlavou
a něco si poznamenal do zápisníku. Karel pokračoval: „Ta moje oslava se protáhla a všichni jsme měli dost upito. Však víte, jak to na takové oslavě bývá.“ Polkl. Připadal si jako školák, který se právě přiznal, že vyhodil houbu oknem.
„Kdy odešel pan Houžvička?“
„Rozcházeli jsme se kolem půlnoci. Šli jsme s Rudou domů spolu. Bydlíme kousek od sebe. Rozloučili jsme se před jejich domem,“ vzpomínal Karel.
„Pak už jste pana Houžvičku neviděl? Ani s ním nemluvil?“
Karel zapátral v paměti a zavrtěl hlavou.
„V pondělí nepřišel do práce. Nepřišel ani včera. Ani nedal vědět, co s ním je. Známe se už deset let a nikdy nic podobného neudělal. Když nepřišel ani dnes, tak jsme se v práci rozhodli zavolat k vám na policii, protože si myslíme, že je to hodně divné.“ Ztichl a přemýšlel, co důležitého by ještě tomu studenému čumáku řekl. Snad je aspoň dobrý policajt, když už řeč
s ním je jako hledání vody ve vyschlém korytě řeky. Nadechl se a doplnil: „Ani Věrka, Rudova žena, od pondělka nebyla v práci. Víte, ona je taková obyčejná ženská. Je hodná, ochotná, ale jinak ve všem spoléhá na Rudu...“
Skála ho přerušil: „Do telefonu jste říkal, že v jejich bytě vám nikdo neotevřel.“
Karel přikyvoval: „Ano, je to tak. Stavoval jsem se tam včera, když jsem šel z práce. Byl jsem až u jejich bytu. Nikdo mi neotevřel. Ani zevnitř jsem nic neslyšel.“ Dál pokyvoval hlavou a snažil se vybavit si každou vteřinu. „Dnes ráno, když jsem šel do práce, zazvonil jsem na jejich zvonek dole u vchodu. Ale zase se nikdo neozval.“
Policista si udělal další poznámku do notýsku. Nebylo na něm vidět, co si myslí. V autě se rozhostilo ticho.
„Tak nás navigujte, podíváme se tam,“ vyzval nakonec Karla a pokynul kolegovi za volantem, aby vyrazili.
Parkoviště před Rudovým panelákem bylo skoro prázdné. Policejní technik zaparkoval
a všichni tři vystoupili z auta. Karel je vedl do prvního patra k Rudovu bytu. Zazvonili a čekali.
Z bytu se neozval sebemenší šelest. Mladší z policistů zmáčkl zvonek u sousedního bytu.
Na zvonku bylo jméno Dvořák a z bytu hlasitě vyhrávalo rádio.
Dveře se otevřely a v nose je pošimrala vůně pečeného masa. Před nimi stála ne příliš vysoká, asi čtyřicetiletá, boubelatá žena. Volná šatová zástěra milosrdně zakrývala všechno, co jí na těle přebývalo. Přelétla je teplým, oříškově hnědým pohledem, který se tázavě zastavil
na Skálově uniformě.
„Paní Dvořáková?“ předešel její otázku.
Váhavě přikývla.
„Nevíte, kde jsou Houžvičkovi? Nikdo nám neotvírá.“
Skálův klidný, ale důrazný hlas nenechal ženu na pochybách, že ze tří mužů na schodišti tady velí právě on.
Zvedla ramena a zavrtěla hlavou. Kolem kulatého obličeje se jí rozvlnily naondulované vlasy.
„Nevím. Ruda nejspíš bude v práci. Věrka chodí do práce až odpoledne, tak jestli vám nikdo neotvírá, šla si možná nakoupit.“
Poručík se s tou odpovědí nespokojil: „Nemají třeba zahradu nebo chatu, kde bychom je mohli zastihnout? Nebo nejezdí k nějakým příbuzným?“
Boubelka tentokrát zvedla udiveně obočí a znovu zavrtěla hlavou: „Ne, zahradu ani chatu nemají. Rudovi příbuzní bydlí někde na Vysočině. Věrka měla jenom maminku, ale ta asi před čtyřmi lety zemřela.“
Omluvila se a odběhla do kuchyně. Prý aby se jí nespálil oběd.
Karla napadlo, že sousedka je asi dobrá známá Rudovy rodiny, když toho o nich tolik ví.
„Víte, společně tu žijeme už dost roků, tak jeden o druhém ledaco víme. Houžvičkovi jsou spíš sami pro sebe. Se sousedy se moc nestýkají,“ doplnila, když se vrátila z kuchyně. Jako by Karlovu myšlenku slyšela.
„Kdy jste naposledy paní Houžvičkovou nebo pana Houžvičku viděla?“
„Proč, stalo se něco?“ Oříškový pohled přeskakoval z jednoho muže na druhého. Skála však jen nezměněným tónem zopakoval: „Tak kdy jste naposledy někoho z nich viděla?“
„Počkejte,“ zamyslela se. „Věrku jsem viděla před víkendem. V pátek to bylo. Potkaly jsme se dole u schránek. Táhla tašky s nákupem. Říkala, že odpoledne přijede Luboš z internátu
na víkend, tak že mu upeče sekanou. Pak už jsem ji neviděla.“
Skálovy otázky sousedku viditelně znepokojily. Mlčela, ale bylo na ní vidět, že v duchu svádí boj, jestli má nebo nemá říct to, co jí leží v hlavě.
„Akorát ještě,“ podívala se ke dveřím Houžvičkových a ztišila hlas, „v pátek večer Luboš doma zase dělal kravál. Zrovna jsme seděli s mužem u televize. Víte, ten internát ho zkazil. Je
z něho hulvát. Před ničím nemá úctu, jenom sprostě nadává. Člověk se mu bojí něco říct.“ Zarazila se, jako by váhala, jestli má pokračovat, ale pak dodala. „ A co si dovolí k Věrce? Řve po ní, jako by byla děcko. Asi si myslí, že když je o hlavu větší než máma, může si na ni dovolovat. Můj muž kolikrát říkal, že se má co držet, aby mu místo Věrky jednu nefláknul.“
„Co to bylo za hádku?“ chtěl vědět poručík.
„To nebylo rozumět.“ Přešlápla z jedné nohy na druhou a znovu se nenápadně podívala
k bytu Houžvičkových. „Věrka si nedávno posteskla, že Luboš teď pořád provokuje hádky kvůli motorce. Pořád ji na nich vymáhá. Říkala, že mu ji chystají k osmnáctinám jako překvapení. No, asi si v pátek vyřval svoje. Osmnáctiny má až v listopadu a včera jsem ho už na té motorce viděla. Ještě jsem si říkala, co tu dělá, když má být na učilišti. A taky, že si takovou drahou věc vůbec nezaslouží za to, jak se k Věrce chová.“
„A co pan Houžvička? S tím jste v posledních dnech mluvila?“ vrátil se k úřednímu tónu policista.
„Rudu někdy zahlédnu, když se vrací z práce. Ale ani včera, ani předevčírem jsem ho neviděla. Obvykle v sobotu nebo v neděli večer u nás zazvoní a jdou s tím mým tady kousek
do hospody na pivo. Na Růžku se to tam jmenuje.“ Znovu se přehoupla z nohy na nohu a rychle dodala: „Nejsou žádní opilci, dají si jedno, dvě piva a na televizi v osm jsou doma. Mezi tím se někdy za mnou staví Věrka, dáme si kafe a povykládáme si. Ale po tom rambajzu u nich se tady ani jeden nestavil. To jim musel Luboš hodně hnout žlučí!“
Skála se rozloučil a počkal, až paní Dvořáková zavře dveře svého bytu. Ještě jednou zazvonil
u Houžvičkových. Jak očekával, bez odezvy. Zhluboka se nadechl a vydechl. Jako by se mu nechtělo do toho, co bude následovat. Pak se obrátil k policejnímu technikovi: „Podíváme se dovnitř. Vytáhni si nádobíčko a začni.“
•
Věra přišla z práce domů po osmé večer. Zjistila, že chybí notný kus sekané, kterou upekla synovi na uvítanou.
„Chutnala ti?“ obrátila se k němu a čekala, že bude nadšeně přikyvovat a chválit.
„Jóóó,“ protáhl otráveně. Ani se na ni nepodíval. Seděl u kuchyňského stolu a šroubovákem zarputile bojoval s žehličkou, která už celé prázdniny nekropila.
Vděčně se na něho usmála. Pak se postavila ke dřezu a začala umývat nádobí. Byla šťastná, že je zase se svým chlapečkem. V duchu mu stále říkala „můj chlapeček“, i když ji Luboš už
o hlavu přerostl a stával se z něj hotový mužský. Až na tu pubertu. S tou si nevěděla rady. Jako malý ji večer v postýlce držel za ruku a poslouchal pohádky, které mu vyprávěla. Než zhasla, říkal: „Maminko, mám tě rád.“ Teď je všechno jinak. Když za ním přijde do pokojíku a zeptá se, jak se má, co kamarádi a škola, je hned naštvaný, utrhuje se na ni a posílá ji pryč.
„Lubošku, co bys chtěl zítra k obědu?“ přerušila své myšlenky i zvuky umývaného nádobí.
„Taťka bude po oslavě, co kdybych udělala hovězí polívku a rajskou?“
„Neříkej mi Lubošku!“ uslyšela za sebou. „Radši mi řekni, kdy mi už konečně koupíte tu motorku! Kdybych ji měl o prázdninách, mohl jsem jet s klukama na čundr. Tak jeli sami a já smrděl doma!“
Jako by na ni pustil studenou sprchu. Nechala nádobí nádobím a otočila se k synovi. Ráda by mu řekla, že už se brzo dočká, že motorku dostane k blížícím se narozeninám. Ale manžel jí uložil, ať klukovi za žádnou cenu nic neprozradí.
„Proč zrovna já se musel narodit do tak blbý rodiny!“ Blýskl po ní zlostným pohledem.
„Ale, Lubo, vždyť my tě s taťkou máme rádi,“ řekla něžně.
Ušklíbl se a ucedil: „Za to si toho koupím!“
„A neříkej, žes´ byl celé prázdniny jenom doma. Měli jsme přece dovolenou u té přehrady. V těch chatkách,“ pokračovala smířlivě.
„Nuda!“ odsekl. Žehlička ho přestala bavit. Prudce ji odstrčil. Křečovitě svíral šroubovák. Cítil, jak se v něm hromadí vztek.
„A kluky jsi taky viděl. Na tom fotbale přece.“
Luboš praštil šroubovákem o desku stolu a zařval: „Drž konečně hubu, krávo jedna blbá!“
Několik vteřin na něho bezhlesně zírala. Pak ze sebe překvapeně vysoukala: „Co to říkáš?“
„Že jsi blbá!“ Vztek ho zvedl ze židle. Výhrůžně přiblížil svůj obličej k jejímu. „Nic neumíš rozhodnout. Nic neumíš prosadit. Nic neuděláš bez fotra,“ zalykal se vztekem. „Jenom furt dokola: zeptám se taťky, taťka říkal, taťka zakázal,“ pitvořil se. „To nemáš vlastní mozek?“
Nechápala, co se děje. Tohle přece není její chlapeček! Její Lubošek, její všecko. Podívala se na něj a pokusila se usmát.
Jak ty oči nesnášel! Ty krávo, prolétlo mu hlavou, ty vážně nevíš, jak jsi blbá! Už se neovládl. Pravačka vystřelila a pěst zasáhla matku do obličeje. Vykřikla bolestí a oběma rukama si zakryla tvář. Neodradilo ho to. Udeřil ji podruhé, potřetí. Do ran vložil všechnu svou zlost. Zavrávorala a upadla. Ruce zkřížila před obličejem. Syn ji udeřil do břicha. Chytla se za ně. Pak dostala ránu do obličeje.
„Lubošku, přestaň, dost!“ zoufale ze sebe vyrážela mezi bolestnými výkřiky po každé další nemilosrdné ráně. To ho však ještě víc rozzuřilo. Začal do jejího těla vztekle kopat. Do hlavy,
do zad, bylo mu jedno kam. Jako by byla pytel písku. Kopal a kopal.
Zlost z něho pomalu odcházela. Sedl si ke kuchyňskému stolu. Vzal do ruky nožík a pokoušel se očistit zoxydované konce na šňůře od žehličky. Věra ležela na podlaze a občas slabě zasténala. Vadilo mu to. Každé nové zasténání ho víc a víc rozčilovalo.
Kdy bude konečně zticha?
Další zasténání.
Prsty ho přestaly poslouchat. Napjatě čekal.
Znovu zasténala.
Popadl šňůru od žehličky, omotal ji matce kolem krku a vší silou utáhl. Znovu cítil adrenalin
v každém svalu, v každé cévě. Teprve když se pod jeho rukama přestala zmítat, povolil. Zůstal sedět na podlaze vedle nehybného těla.
•
Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Ve spáncích mu přestávala bušit krev a napětí v těle povolilo. Zase vnímal svět kolem. V bytě bylo ticho, jen kuchyňské hodiny poctivě odměřovaly čas. Pravidelně a neodbytně. Jejich tikot byl stále hlasitější, až přímo křičely: Tik, tak! Tik, tak!
Bylo to nesnesitelné.
Luboš si rukama zakryl uši, otočil hlavu k hodinám a nenávistně se na ně podíval.
Zamrazilo ho: půl jedenácté. Brzy se vrátí otec z jakési oslavy. Jak mu to vysvětlí? Co když je ještě živá? Jeho mozek začal horečně pracovat. Ale každá myšlenka, každý nápad končily
ve slepé uličce.
Tik, tak! Tik, tak!
Nakonec se rozhodl. Chytil ležící tělo v podpaží a couval s ním ven z kuchyně. Táhl ho
po zemi a v duchu se divil, že je matka tak těžká. Mířil s ní do ložnice. Nevěnoval pozornost tomu, že její tělo shrnulo koberec. Ani že se závěs v předsíni vytrhl z několika háčků, když se
do něho zamotal. V ložnici rozestlal matčinu postel. Trvalo dost dlouho, než se mu do ní podařilo bezvládné tělo dostat. Důkladně ji skoro celou zakryl peřinou. Hlavně musí schovat ten rozbitý obličej. A taky si otec nesmí všimnout, že není v noční košili.
Konečně byl hotov. Ulevilo se mu. Zhasl v ložnici, urovnal koberec v předsíni a posadil se
v kuchyni za stůl. Vzal do ruky šroubovák. Přitáhl si rozebranou žehličku a pokoušel se zabrat do práce. Teď už otec může přijít. Prsty ho ale příliš neposlouchaly.
Bylo skoro půl jedné, když Ruda Houžvička se slabým cvaknutím otočil klíčem v zámku. Byl rád, že je doma. Přece jen toho na Karlových padesátinách dost vypil a musel se snažit, aby udržel při chůzi rovnováhu. Ani ho nepřekvapilo, že se v kuchyni ještě svítí.
Nahlédl dovnitř.
„Ahoj. Ještě nespíš? “ prohodil ztěžklým jazykem směrem k synovi. Vlastně ani nečekal odpověď. Nejistým krokem zamířil do ložnice. Už neviděl, jak syn prudce trhnul ramenem
a cosi zamumlal.
V ložnici bylo tma a ticho. Po paměti došel ke své posteli a rozsvítil na nočním stolku lampičku. Manželka se nepohnula.
„Věrko, spíš?“ zašeptal. „To jsem já. Už jsem doma.“
Nic neřekla. Ani se neotočila zády ke světlu.
Ruda si začal svlékat sako a šel ke své skříni. Alkohol ho škodolibě přirazil k pelesti postele, jen to zadunělo. Čekal, že uslyší: „No, vidíš, co děláš?“ Ale ani nehlesla.
Pečlivě vyrovnal sako na ramínku a pověsil ho na dveře skříně, aby vyvětralo hospodský odér. Něco tady nehraje, vrtalo mu hlavou, když si rozvazoval vázanku.
Proč mu Věrka ani neodpověděla na pozdrav? Přece věděla, že jdou z práce oslavit Karlovy narozeniny. A když tak tvrdě spí, proč neslyší její oddechování? Dá jí aspoň pusu na dobrou noc.
Přešel k manželčině posteli, naklonil se a zlehounka jí odhrnul peřinu z hlavy. V mžiku se však vymrštil a couvl. Nemohl odtrhnout oči od toho, co uviděl v tlumeném světle noční lampičky.
To přece...?!
Nekonečné vteřiny nechápavě zíral na rozcuchanou hlavu na polštáři. Nos a rty se ztrácely
v zasychajících chuchvalcích krve. Levé oko nebylo skoro vidět pod nateklým, temně rudým víčkem. Druhé oko vytřeštěně zíralo do prázdna. Všude, po jejím obličeji i na polštáři byly krvavé šmouhy.
Všechno se v něm zastavilo a okamžitě vystřízlivěl.
Co se tu, proboha, stalo? Pokoušel se třesoucími se prsty nahmatat manželčin tep. Nedařilo se mu to. Rozběhl se do kuchyně.
„Viděls mamku? Co se stalo? Kdys přišel domů?“ chrlil chaoticky na syna. Ten seděl
u kuchyňského stolu nehnutě a beze slova, jako socha vytesaná z mramoru.
„Tak dělej něco! Musíme to nahlásit! Jaké je číslo na policii? Ztratilo se něco? Musíme zavolat sanitku!“ Rudovy myšlenky o sebe zakopávaly a v hlavě měl zmatek.
„Policii ne!“ sykl ledově Luboš.
Jejich oči se potkaly.
V synově pohledu uviděl cosi nového. Nepatřičného. Nenávistného.
On mnou pohrdá…, blesklo mu hlavou. Jako by se mu po těle protáhl mráz. Skoro nemohl dýchat.
Najednou to věděl.
„Tos´ byl ty…!?“ dostal ze sebe.
„A kdyby jo, co bys udělal?“ ušklíbl se Luboš.
Ruda cítil, jak se mu sevřel žaludek. Nohy mu vrostly do podlahy. Přepadl ho strach.
„Stejně musím zavolat policii,“ snažil se říci co nejklidněji, ale hlavou mu běžely jiné myšlenky:
Nesmí vidět, že se bojím. Jsem přece pořád jeho táta. Bůhví, co se tady stalo...
Odvrátil se od syna a odhodlaně vykročil do předsíně, kde stál na poličce telefon. V tu chvíli vyskočil Luboš ze židle a skokem byl za otcovými zády. Pevně ho chytil za košili.
„Řekl jsem, policii ne!“ štěkl podrážděně a vší silou smýkl otcem zpět do kuchyně. Ten zavrávoral a prudce rozhodil ruce.
Pokusil se získat rovnováhu, ale marně.
Padal.
Nemohl tomu už zabránit. Spánkem narazil na roh sporáku. Bezvládné tělo dopadlo na zem.
•
Když policejní technik otevřel dveře do bytu, vyvalil se zevnitř odpudivý zápach. Policisté se
na sebe podívali. Tohle už znali. Poručíka Skálu ani nepřekvapilo, že v bytě našli mrtvého muže
a o chvíli později také ženu. Nepochyboval o tom, že jsou to Rudolf a Věra Houžvičkovi.
Tady jejich práce končila. Přivolali kriminálku. Ta místo činu pečlivě vyfotografovala, vyslechla sousedy v domě i nejbližší spolupracovníky Houžvičkových ve firmě. Hlavní podezření padlo na syna Luboše.
Nehledali ho dlouho. K výslechu ho přivezli rovnou z internátu.
Chvíli zapíral, ale pak se přiznal. Když se na konci výslechu vyšetřovatel Luboše zeptal, jestli lituje svého činu, jestli mu je rodičů líto, vzdorovitě odpověděl: „Je to jejich vina. Můžou si
za to sami. Měli mi koupit tu motorku.“
2018/2019