Moje ulice

Houkání sanitky doprovázené blikáním modrého světýlka na střeše. Hluk přistávající helikoptéry. Občas výkřik rozverných dětí. Nějaké to nabourané auto parkující na okraji silnice. Farmaceutická fakulta. Pohřební služba. Hodně běžců. Spokojeně vypadající lidé, kteří jen tak procházejí kolem. Restaurace a kavárna. To je moje ulice.

Ještě se vlastně moc dobře neznáme. Jen pár měsíců, ale přesto mám pocit, že už po ní chodím léta. Před pár měsíci to ještě moje ulice nebyla. S tou, na které žiju od narození, mě teď dělí více než tisíc kilometrů.

Musím říct, že ulice, na které právě bydlím, je hodně živá. Pořád se tady něco děje. Stojí na ní totiž fakultní nemocnice. Každý den po ní projedou desítky ambulancí, které jedou zachraňovat lidské životy, nebo se naopak vracejí a netrpělivě čekají na otevření vjezdové brány.

Ráda se na svou ulici dívám z okna. Poznávám mně už velmi dobře známý zvuk přistávající helikoptéry na střechu nemocnice, nebo legrační troubení autobusu, když mu náhodou někdo vstoupí do cesty.

Každé ráno se znovu potkáváme. Ještě než na ni ale vůbec vkročím, pozdravíme se s usměvavou slečnou na recepci. Jakmile otevřu dveře, vídám známé tváře. Třeba ženu se šátkem na hlavě, podle přízvuku zřejmě arabského původu. Mává na mě už z dálky. Vždycky si dobře popovídáme, vypráví mi, jak se stará o svou babičku, dojíždí za ní třikrát denně, a mezitím pracuje na dalších místech. Říká, že pracovat a uživit se je těžké. Na konci si popřejeme pěkný den a každá se vydáme svou cestou. Jednou jsme se náhodně potkaly o pár kilometrů dále. Já se jí tehdy ptala na cestu a ona mě ochotně doprovodila až před dveře budovy, kterou jsem hledala. Od té doby na sebe máme štěstí. Bydlí kousek ode mě - za rohem, v Maghrebské čtvrti.

Nejraději se po své ulici procházím úplně sama. Stoupám nahoru na Place des Vosges (Vogézské náměstí). Teď na podzim jev všude plno spadaného, barevného listí. Šustí mi pod nohama. Procházím kolem farmaceutické fakulty, před kterou postávají studenti s cigaretami v rukou a nahlas mezi sebou diskutují. O pár desítek metrů dále se zastavím před městskou informační tabulí a pečlivě si přečtu každý plakát, který mě zaujme. Přednášky, výstavy, divadelní hry, události ve městě, ohlášené manifestace. Vytáhnu diář a pár akcí si do něj zapíšu.

Když dojdu nahoru na přechod, svou ulici nechávám za sebou. Ale ne na dlouho. O pár hodin později se po ní budu zase vracet.

Za cestou na mě čeká známá vůně, která mi připomíná, že se blížím k mé oblíbené pekárně. Nahoře na náměstí je jich více, ale tady tu mám nejraději. Je malinká, je v ní všechno, co potřebuju, a patří manželskému páru, kteří ve stejném domě taky bydlí. Mají dvě malé děti.  Na obou je vidět pozitivní přístup k životu. Pořád se usmívají. Když platím, zahlédnu jejich děti, které stojí za dětskou bezpečností brankou, která odděluje obývací pokoj od pekárny, a dožadují se tatínkovy pozornosti.

Moje ulice mě každý den vyprovází do nového dne a vím, že mě vždycky spolehlivě dovede zpátky do mého nového, dočasného domova.