Moje panenky

Moje první panenka byla medvídek. Skutečně pořádný medvěd. Když se naklonil, uměl i bručet. Dědeček mi ho koupil k prvním narozeninám, psal se rok 1957 a panenky prý zrovna žádné neměli. Medvěd mi vydržel jako ozdoba pokojíčku mnoho let a svůj život se mnou ukončil důstojně: darovala jsem ho muzeu hraček.

První skutečná panenka se jmenovala Kukulka. Původ si nepamatuji, ale s určitostí vím, že na tu malou plastovou panenku mi prateta Fanda ušila několikery šatičky. Radost pětileté holčičky nebrala konce.

V druhé třídě jsem si k Vánocům přála mrkací panenku. To byl v té době hit. Pyšnily se jimi děvčata ze třídy - Majka i Naďa. Ježíšek mé přání nevyslyšel a já jsem pojala podezření, že rodiče nejspíš neznají přání svých dětí, když je neumí předat dál. Panenka, kterou jsem v létě dostala k svátku, nemohla vytouženou „mrkačku“ nahradit. Měla sice hezké modré šatičky a voněla čerstvým plastem, ale nemrkala. Zklamání mé dětské duše bylo veliké, převeliké.

Každý rok se konaly oslavy Dne horníků, také jsme tam s rodiči chodili. Prodávali tam cukrovou vatu a na střelnici visely v řadách panenky, které se krásou přibližovaly mé dětské představě o princeznách. Malá panenka byla oděna do široké zářivé sukně z krepového papíru, ozdobené staniolem.

Tu bych chtěla!

A stal se zázrak. Mladý muž právě jednu vystřílel, rozhlédl se kolem a podíval se na mě s otázkou: „Holčičko, chceš?“ 

Než tomu maminka stačila zabránit, držela jsem pouťovou panenku v ruce. Zdobila můj pokojíček mnoho let.

Další zimu se doma - neznámo odkud - objevila panenka v kroji. Maminka jí říkala Hanačka. Byla tak krásná, že na doporučení rodičů ani neopustila krabici s průhledným víkem, aby se náhodou kroj neumazal. Panenka byla tedy jen na ozdobu. Její pobyt v mém pokojíčku trval krátce; rodiče rozhodli, že je jako nová a darovali ji tetě do západního Německa. Pro panenku vyznamenání, pro mě bolestná ztráta.

Teta v západním Německu dárek patřičně ocenila. Když tam naši byli o mnoho let později na návštěvě, poslala mi mrkací panenku s krásným úsměvem a opravdovými vlasy. Říkali jsme jí Ivana. Měla na sobě barevný svetr a bílé punčocháče. U nás tehdy obleček na panenku téměř nevídaný. Velká radost ani to správné dětské nadšení se ale už nedostavilo - bylo mi téměř dvanáct.

I podle babičky jsem právě dorůstala do věku, kdy si můžu hrát s panenkami, protože už je nezničím. Blížily se mé patnácté narozeniny, věděla jsem, o čem je Kámasútra a babička s dědou mi ze zájezdu do Sovětského svazu přivezli obrovskou pannu.

Oči se mi zalily slzami lítosti a vzteku nad takovým dárkem.

Měl deset let zpoždění. Rodina je dodnes přesvědčena, že jsem tenkrát plakala radostí. A panenka - jako nová - odpočívá u rodičů ve skříni dodnes.    

2017/2018