Moje dva porody

Je krásné červnové nedělní ráno. Píše se rok 1978. Otevřu oči a vím, že nastává den D. Moje velké těhotenské břicho začíná tvrdnout a klesat. Pomalu přichází ve velkých intervalech zatím ne příliš silná bolest. Posadím se a zhluboka dýchám.  Manžel, který se zrovna sklání nad naším téměř ročním synem Tomáškem, se po mě s obavami podívá: „Co se děje? Už? Mám volat sanitku?“ 

Ne, zatím není třeba, uklidňuji jej. Jen ať neplaší, říkám si v duchu, stačí, že už cítím mírnou nervozitu já. V naší rodině musím být vždy ta silnější. Asi mi to určily sudičky už při narození. Doma nemáme telefon, natožpak auto. Ve vesnici je pevná telefonní linka jen asi v pěti domácnostech. Když potřebujeme vyřídit něco nutného, musíme dojít k sousedovi a požádat, abychom si mohli zavolat.

Bydlíme na vesnici v rodinném domě s mými rodiči, v dolině, u potoka. Za domem se zvedá prudký kopec, za plotem les, vedle zahrady sousedů. Naštěstí pro nás právě jeden z nich, pan Vaněk, telefon vlastní. Tam se manžel chystá zaběhnout a zajistit mi odvoz.

Ale já tentokrát volím zdržovací taktiku, přestože manžel rázuje po místnosti jako lev v kleci
a je čím dál nervóznější. Stále si totiž živě vzpomínám, jak jsem ve stejnou dobu před rokem rodila naše první dítě. 

Tehdy mi porodní bolesti začaly někdy odpoledne a do opavské porodnice mne sanitka dovezla kolem devatenácté hodiny. Na takzvané hekárně, tedy v místnosti, kde ležely budoucí rodičky, nás bylo asi osm. Trápila jsem se do jedné hodiny ranní dalšího dne, kdy přišel na svět náš první potomek. Péče o nastávající matky nebyla zrovna láskyplná, sestřičky byly nepříjemné, hloupými poznámkami nás provázely na každém kroku. Nepovažovaly
za potřebné nás nějak zvlášť informovat. Předpokládaly, že každá z nás ví, kde se nacházejí toalety, vložky či buničina, kdy máme sedět, kdy ležet a jak se zachovat, když odteče plodová voda.  Nevěděla jsem úplně přesně, co všechno se se mnou bude dít, v naší rodině jsme
o těchto věcech nikdy nemluvili, nahota byla zapovězena, stejně jako otázky sexu či porodu. Prostě intimní stránky našeho života byly tabu. Na trhu chyběla odpovídající literatura, abychom se mohly připravit.  Byla jsem však přesvědčena, že personál porodnice mi tuto životně důležitou a náročnou událost pomůže lehce překonat.  Během krátké chvilky mi došlo, jak naivní byly mé představy o tom, že budu rodit v kruhu chápajících lékařů a vstřícných sestřiček.

„Už zase další?“ znělo otráveně, když mě uprostřed noci přesouvali na porodní sál. Letní teplá noc, všechna okna otevřená dokořán, přestože na každé stěně viselo upozornění ´Maminky, chraňte se před průvanem´.  Bylo to téměř k smíchu.

Porod nebyl nijak zvlášť komplikovaný, úleva po něm obrovská. Miminko mi ukázali, umyli a odvezli do dětského pokoje. Nechali mě ležet na porodním sále další hodinu, přikrytou jenom lehkým plátnem. A jak už to tak bývá, po větší námaze je člověku chladno a touží se schoulit pod teplou přikrývkou někde v ústraní. Já ležela na studeném igelitu pod prostěradlem
ve zšeřelé místnosti a k jedinému zapnutému světlu u stropu se slétaly noční můry. Měla jsem pocit, že jsem někde na konci světa, opuštěná, bolavá a ztracená. Moje chmurné myšlenky vyvracely jen tiché hlasy z vedlejší sesterny. Začala jsem se třást a třásla jsem se až do rána. To už jsem ležela na pokoji s dalšími dvěma matkami. 

Brzy ráno přišla zdravotní sestra, takový chlap v sukni, změřit nám teplotu.  Ptala jsem se, zda je v pořádku, že mi už několik hodin drkotají zuby a celé tělo se otřásá. Rysy jí v  nehezké tváři ztvrdly, když prohlásila: „Čemu se divíte? Porod je běžná fyziologická záležitost…“ 

No, to mi opravdu pomohla.  Jen se mi tak hlavou mihlo, jestli tato „dáma“ má také tuto fyziologickou zkušenost za sebou.  Pochybovala jsem, přece by se musela chovat jinak. 

Měla jsem tehdy tak trochu smůlu i na spolubydlící.  Mladá žena na vedlejší posteli stále vzdychala, kňourala a na všechno si stěžovala. A stále opakovala: „Copak první dítě, to nic není, až budete mít druhé, to teprve bude bolest!“ Ta druhá zase pro změnu stále mlčela a každý pokus o navázání kontaktu vyšel nazmar. Byla jsem ráda, když mne propustili a mohla jsem jet domů.

Proto na mne o rok později padá děs, že znovu musím do stejné porodnice.  Tentokrát to musí být jinak, stále se mi honí hlavou. Vzdychat přece můžu doma. Sanitka je tu asi v jedenáct hodin, stahy mám už časté a pravidelné. Chudák řidič má oči navrch hlavy, a přitom stále upřené do zpětného zrcátka, jak to se mnou vypadá. Dost vysoká pravděpodobnost, že bude stříhat pupeční šňůru ve voze, jej viditelně vyvádí z míry.  Dýchám zhluboka a přesvědčuji sama sebe, že to přece musím vydržet.  Za půl hodiny stojíme před hlavními dveřmi porodnice.  Jde to rychle, plodová voda mi teče po stehnech v okamžiku, kdy vystupuji ze sanitky.  A rovnou na sál, žádná hekárna, žádná opakovaná vyšetření.  V pravé poledne již naše malinká Veronika pláčem oznamuje světu, že je tu s námi.

Ochotná sestřička volá na telefonní číslo naší sousedky. Mohu si jen představovat, jak naše sousedka, paní Vaňková za chvilku křičí z kopce dolů na moji mamku, právě když všichni sedí u nedělního oběda: „ Paní Tížková, máte vnučku!“

Mám hlad a obědvám přímo na porodním sále. Potom mne vezou do prostorného pokoje, je nás tam osm. Užíváme si denně spoustu legrace. Leží tu se mnou optimistické maminky.
S nadhledem a humorem překonáváme bolesti. Největší zábava přichází každý večer po kojení, kdy nám miminka odvezou.  Musíme všechny sednout na postel, rozepnout širokánské bílé ohavné nemocniční košile a svá nalitá prsa vyložit tak, aby sestřička mohla všem potřít bradavky nějakou fialovou tinkturou.  Ostře fialové kruhy bijí do očí.  Abychom nezabarvily prádlo, musíme čekat, až tekutina zaschne. To je obrázek! A ty komentáře! Válíme se smíchy. 

Sestřičky jsou příjemné, naše stále dobrá nálada jim vůbec nevadí. Mužatka mezi nimi už není. Všechno je jiné.  Názor na opavskou porodnici musím pozměnit.  Přesto jsem šťastná, když naši malou holčičku ukládám do její postýlky u nás doma.      

2018/2019