Místo, kde je mi dobře

Na světě je krásně. Platí to v plném rozsahu o naší malé zemičce. A je jedno, zda máme
na mysli bílou peřinou pokryté kopce a lesy, nebo sluncem zalité louky, plné pestrého kvítí.  Miluju na jaře květem přetékající třešňové aleje kolem cest, oživené jasnou zelení nové čerstvé trávy.  A také podzim s teplými barvami všech odstínů, které příroda umí vymalovat, od žluté, přes oranžovou až ke kaštanově hnědé. Krásných, a tedy i oblíbených míst může být hodně.

Přesto jsem přesvědčena, že nejoblíbenějším místem každého z nás by měl být domov, tedy místo, kam se rádi vracíme i z nejkrásnějších míst planety. Kde se cítíme spokojeni a bezpečni. Pro mě takovým místem domov je.  Před zhruba dvaceti lety jsem opouštěla náš rodný dům ve vesnici, vzdálené asi deset kilometrů od našeho současného bydliště. Strávila jsem v něm hezké dětství. Bydleli jsme v něm i jako mladá rodina se dvěma dětmi do mých třiceti let. Myslela jsem si, že srdce mne vždycky bude táhnout zpět. Potvrdila se však slova mých rodičů, že si člověk si oblíbí takové věci a váží si takových, které sám vytvořil podle svých představ.  Měli pravdu, jako nakonec i v mnoha jiných věcech.

Náš současný rodinný domek, ráda mu říkám chaloupka strýčka Toma, je prostě náš. Vlastními silami jsme mu dali podobu, mě stál dost energie - sehnat nedostatkový stavební materiál a následně i vnitřní vybavení domu v době totality se rovnalo malému zázraku.  Manžel ztvárnil představy o našem bydlení vlastníma rukama a také jeho to stálo hodně dřiny a potu.  Pak jsme pokračovali úpravami okolí – zahrady.

Prostor za domem, chráněný před hlukem ulice, zboku krytý dvěma sousedními domy, navazuje na západní straně na pozemky našeho syna. Je to místo, kde tráví celá naše rodina spoustu společných chvil. S klidným svědomím jej mohu nazvat svým nejoblíbenějším místem.  Vévodí mu stará rozložitá bříza. Chudinku každým druhým rokem trápíme – vysoké větve krátíme tak, aby nám nerostla do nebes a v případě silného větru nerozbila okna.  Po našich úpravách vypadá trochu jako invalida, ale zjara se zazelená, vyraší nové větve a její široká koruna celé léto poskytuje tolik vyhledávaný stín.  Jeden náš kamarád nám řekl, že by takový plevel na zahradě nesnesl, že dělá jen nepořádek.  Ano, listí je spousta, ale je to jen drobná potíž proti tomu, čím nás obdarovává. Já miluji břízy i z jiného důvodu: ráda je maluji. Její pružné větve s dlouhými jehnědami často zdobí náš příbytek.

Mnozí moji přátelé ode mne mnohokrát slyšeli, že se nepotřebuju trmácet někam daleko na dovolenou, stačí mi lehátko, knížka a naše bříza. Kolem pobíhají psi, kočky, dveře jsou všude dokořán, vstup volný pro kohokoliv.  Pokud jsou okolo i naše vnoučata, knížku brát nemá smysl. A víte, co je úžasné? Bosky se procházet po čerstvě pokosené, hebké trávě. A také v ní zakusit ranní rosu. Říká se, že je to léčivé. To tedy nevím, ale příjemný pocit to dozajista je. Před nějakou dobou jsem hodně času trávila v Praze. V létě jsem šlapala denně po kočičích hlavách sluncem rozpálenou ulicí a pocit nedýchatelna ještě zvyšovala nekonečná řada projíždějících aut. A tehdy jsem si často představovala, že už jsem doma a moje chodidla zklidňuje chladivý tmavě zelený trávník naší zahrady. 

Kdybych dostala úkol popsat mír a absolutní pohodu, pak bych k tomu všemu doplnila ještě vůni rozvěšeného, ve větru vlajícího prádla. Typická venkovská atmosféra – zelená zahrada, bílé ložní prádlo, dětské pleny a hejno hus. Ale to jsem se vrátila do minulého století.  

Není tajemstvím, že zahrádka vyžaduje péči.  Musíme nejen udržovat trávník, ale také soustavně bojovat s plevelem, stříhat stromy a keře. A nesmíme zapomenout na denní zálivku. Máme naštěstí studnu se spoustou vody. Načerpáme vodu do velké nádoby - kádě, takové, v jaké se na Vánoce prodávají na trhu kapři. Tam musí zteplat, jinak bychom přivodili rostlinám smrtelný šok.  Někdy do ní naskáčou vnuci a řádí tak, že pak musíme znovu zapnout čerpadlo, natáhnout hadice a postarat se, aby káď nezůstala po jejich skotačení poloprázdná.

Záhony máme rozděleny na květinové a zemědělské.  Každým rokem se po zimě těším
na první kvítky, které jako první vystrčí hlavičku nad zem, aby nás potěšily. Jako malé dítě pak chodím a denně tento přírodní zázrak sleduji. Začíná to bílým mořem sněženek. To jsou vděčné kvítky, vydrží hodně dlouho a navíc se samy množí, takže rok od roku je bílá plocha
pod jehličnany větší a větší.  Před domem, přímo u chodníku, jsem na šikmý terén vysadila různobarevné krokusy. Jarní sluníčko brzy zlikviduje zbytky sněhu a bílé, oranžové a modré kvítky lákají všechny okolojdoucí, aby se zastavili a žasli nad tou krásou.  Často jsem toho svědkem, když zrovna stojím u okna.  Je s podivem, že přečkají svůj vyměřený čas bez úhony, nikdo je netrhá, neničí, přestože jsou na dosah ruky.

Ale zpět k mému oblíbenému místu.  Květinovou část zjara tvoří široký záhon tulipánů. Letos budou kvést i nové druhy, které jsem na podzim zasázela k těm tradičním. Těším se. Mám je ráda po ránu, kdy jsou pestíky ještě skryté v hrdě vztyčeném, mírně uzavřeném kalichu.  Mezi tulipány mají své místo i narcisy, ty drobnokvěté. Často k nim skláním hlavu, abych nasála jejich typickou vůni. 

Poté přichází čas kosatců. Téměř denně chodím obdivovat jejich krásné velké květy. Do vázy se ale lépe hodí pivoňky. Kombinace bílých, růžových a tmavě červených květů mne téměř vyvádí z míry. A tak fotím a fotím, abych o tento zážitek nepřišla a v zimě se mohla znovu kdykoliv potěšit pohledem na tu krásu. Pivoňky mne v duchu vracejí do dětských let, kdy jsme jako děti jejich okvětními lístky zdobily cestu pro průvod věřících; světila se tak slavnost Božího těla. Smutno mi však je, když přijde vítr a prudký déšť, který veškerou předchozí námahu zmaří.  

Sezonu pak uzavírají chryzantémy.  Celý rok sleduji, jak se vyvíjejí, rostou a sílí. Těším se každým rokem znovu, až je budu upravovat do mnoha váz, kterých máme doma velké množství.  Všechny hřbitovy jsou plné těchto nádherných různobarevných květin od konce října až do prvních mrazů. Mám radost, když jimi mohu i já vyzdobit místo věčného odpočinku našich blízkých. Chryzantémy jsou vděčné květiny, vydrží hodně, a to je pro nás odměna
za naši péči.

Musím samozřejmě zmínit i tu část, kterou jsem nazvala tak suše, tedy zemědělskou.  Spíš by se hodil výraz zeleninovou.  Manžel umí pěstovat rajčata. Doslova. Nevím, jak to dokáže, ale každým rokem visí na stvolech každé rostliny obrovské hrozny rajčat. Tyče, u kterých jsou keře přivázány, dosahují výše přes dva metry. Někdy mám problém dosáhnout na plody.  Rajčata mají vynikající chuť (takovou u plodů koupených v obchodě nikdy neokusíte) a je jich tak moc, že můžeme pravidelně obdarovat rodinu i mnohé známé.  Já jsem pro změnu přeborník na červenou řepu. Přestože je v obchodech k dispozici vlastně po celý rok, něco mne pudí každým rokem se plahočit, zrýt záhon, zasít semínka, pak řepu jednotit (výraz pro mé přátele z města zcela neznámý), denně zalévat a pak všechno na podzim zavařit.  Je to dřina, ale výsledek stojí za to. Můj salát z červené řepy milují všichni – staří, mladí, domácí i cizí. A to je co říct.

Celý rok nám přináší naše zahrádka radost. Miluju, když mohu postupně obírat zralý rybíz a angrešt přímo z keříčku, k tomu jahody či jostu. Není nic lepšího, než ovoce přímo z keře
či stromu, jaképak oplachování vodou, to už není ono.  Takové jsou drobné radosti, které nám zpříjemňují život. Jenom je musíme vnímat a přijímat celou svou bytostí.

2018/2019