Mezidruhové soužití

(dialog poněkud pohádkový)

„Večeře nebude? Mám hlad jako vlk, i když jsem jen pes,“ pokusil se Pejsek o vtip.
„Nevařila jsem. Vezmi si konzervu,“ odbyla ho se zjevným nezájmem Kočička.
„Zase konzervu? Víš přece, z čeho to vyrábějí… To jsou samé alergeny, sójová aditiva, nahnilé maso.“ Pejsek si sice stěžoval, ale bylo zřejmé, že civilizační hrozby ukryté ve velice neznačkové psí konzervě ho v cestě k obsahu konzervy nezastaví. Kočička ho vůbec neposlouchala a snažila se nevnímat, jak je nešikovný. Nijak zvlášť mu to nešlo, packy měl odjakživa spíše levé. Uchopit otvírák tlapkami není jen tak, mračil se Pejsek. Ale nechtěl si zadat a tak utrousil: „Taky si musíš uvědomit, že kvalita dlouho uchovávané stravy se přímo úměrně snižuje s časem. Poslední částí tohoto destrukčního procesu je oxidace... Posloucháš mě?“
To je blbec, pomyslela si Kočička.
„Moc čteš noviny. Můžeš si vzít mlíko, máme ještě plnou misku.“
„Já mléko nerad a ty to víš.“ Kočiččin nezájem se ho zjevně dotkl. „Víš, že laktózu nesnáším – zničilo by nám to celý večer,“ dodal s nadějí v hlase.

Marně. Pochopil, že Kočička se k žádnému vaření nemá, a tak neochotně večeřel jídlo, které se mu hnusilo.

Chvíli ho pozorovala. Pak zakroutila hlavou a utrousila: „Tak si běž něco ulovit ven, jak to dělám já. Takový hraboš, hmmm...!“ Změnila tón hlasu, skoro zamlaskala. Hlavně, ať vypadne. Párkrát si lízla vlažného mléka a spokojeně se usmála. Pak vyhrkla: „Jo a taky bys mohl zajít k lidem vyžebrat něco na zub, napíšu ti seznam!“ A už na kus papíru sepisovala: vejce, mouka, eidam, hašlerky, čokoláda, buřty, pepř… Pak předhodila cár papíru Pejskovi pod nos.
„Takže bude dort…!“ zaradoval se. Poskakoval po pokoji a vrtěl ocáskem. Jeho oči se smály tak, jak to umí jen oči psí.
Kočička na jeho povykování reagovala obvyklým způsobem, to jest nijak. Znuděně si olizovala růžové polštářky tlapek a velice jí to slušelo.
„Nádhera,“ snil pejsek. „Když přinesu všechny přísady podle seznamu, upečeš mi dort!“ Pejsek byl dokonale spokojený.
„Hlavně už běž!“ přikázala Kočička přísně. „A nezapomeň si obojek, ať zase nemáš potíže. Bez známky nelez na ulici.“ Kočička – na rozdíl od pejska – byla ledově klidná. „Pa,“ mňoukla stroze na rozloučenou. Vystrčila Pejska ze dveří a sledovala, jak mizí v dálce, až se z něj stala jen hnědá skvrna. Pak otevřela okno a dovnitř vklouzl nesmírně elegantní, štíhlý černý Kocour.
„Hele bejby, je jistý, že ten tvůj ňouma zmizel z baráku?“
„O tom nepochybuj. Času máme taky dost. Shání ingredience,“ utrousila Kočička jízlivě. „Kromě jiného taky olomoucké syrečky. A jak ho znám, zrovna se ptá na cestu do Olomouce.“ Uchechtla se: „Sakra, mohla jsem připsat i belgické pralinky.“

Kočky spolu začaly dovádět. Černý kocour vyjadřoval svůj vztah ke Kočičce prudce samčím způsobem, což Kočičce imponovalo, protože to z partnerského života neznala. Když oba padli vysílení do pelechu, posteskla si Kočička, že její intimní život už není tak intenzivní, jak býval. Pejsek jí nedává, co ona doopravdy potřebuje – vzrušení, vášeň ani mazlivou něhu.
„No jo, nedělá dobrotu tohle… - mezidruhový soužití,“ pokýval hlavou Černý kocour a slastně se protáhl.

2017/2018