Mému muži

Vzpomínám na naše první setkání v lese. Osobně jsme se vůbec neznali, ale nějak jsme dostali chuť se poznat. Párkrát jsme spolu cosi telefonicky vyřizovali a slovo dalo slovo.

Jak se obléci na schůzku s neznámým? A tak jsem se do Bělského lesa vydala oblečená jako do lesa: pohorky, tepláky, bunda - oč neforemnější, o to teplejší. A čepice. Čepici obvykle nenosím, docela mi vadí potutelné úsměvy známých, kteří mě znají bez tohoto „módního doplňku“. Jenže mrazivý lednový den si čepici vyžádal.

Hledali jsme se dlouho, museli jsme udělat mnoho kroků, nežli jsme k sobě došli. A nejen tenkrát v tom lednovém lese.

Dlouhou širokou lesní cestu lemovaly modříny. Na jednom konci ty se svým psem, na druhé straně já se svou samotou. Dva lidé kráčející si vstříc. Navenek jsme se usmívali, ale naše srdce bušila trochu víc, než bývá běžné.

I ty ses připravil na setkání se mnou: zelené tepláky, bunda o pár čísel větší, cyklistická čepice, zpod které vykukovaly lehce prošedivělé vlnité vlasy. Obličej ti zvýrazňovalo strniště. Ale co mě upoutalo nejvíc, byl tvůj úsměv. Usmíval ses celou svou tváří, celou bytostí a ukázal jsi skoro všechny zuby. Kolem krku ti visel malý kožený obojek. Sympaťák, kterému je docela jedno, jak vypadá.

Byl jsi prostě svůj. A to je to, co tě vystihuje nejvíc: jsi svůj. Někdy až moc, ale já to vnímám jako tvůj dar. Nemáš potřebu hrát někoho jiného. Miluješ hudbu a rád jezdíš na kole. Odpusť mi slovo ´kolo´ - ty vždycky říkáš, že jsi bajker. Souhlasím s tebou – „kolař“ zní blbě. A jsem vděčná, že nepotřebuješ závodit. Skoro dvacet let života jsem strávila se sportovci. Dvacet let života jsem i já potřebovala soutěžit. Už si přeju harmonický život. Takový život, kdy mohu více času věnovat činnostem, při nichž se cítím příjemně. Život, kdy ke spokojenosti nepotřebuju nutně výsledek, ale můžu se radovat z tvorby samé.  To ty jsi mi přiblížil moudrost starých národů a rčení „Cesta je cílem a cíl je cestou“.

Živě si pamatuju okamžik, kdy jsem poprvé uviděla tvé auto. Bylo to v době, kdy pro mě auta tvořila důležitou součást osobnosti. Tenkrát, před více než deseti roky, mi tvá už tehdy postarší felicie připomínala holobyt. Zvenku i zevnitř. Ty jsi vystoupil a zářil jsi radostí. Musela jsem překonat samu sebe, abych dokázala nastoupit do tvého auta. Říkala jsem si v duchu: „Proboha, snad mě nikdo neuvidí.“ Neuviděl. V té době jsem ani já samu sebe neviděla.

Tvé oblečení mi připomínalo tvoji felicii. Jen s tím rozdílem, že to auto bylo spíše malé a tvé svetry a mikiny spíše velké (a díky bohu nebyly růžové). Prostě jsi porušoval všechna pravidla, která jsem si vytvořila. Pravidla, která jsem si pečlivě ukládala do hlavy v dobách, kdy se střídaly těžké i hojné roky. Přesně ta pravidla, která mě svědomitě vzdalovala od té Dany, kterou jsem byla v době svého mládí.

Ani tvé auto, ani tvé svršky kupodivu nezabránily našemu sblížení. Po pár měsících jsme se sblížili ještě intenzivněji. A tak to už zůstalo.

Prožívám krásné chvíle, když spolu vedeme filozofické debaty. Je mi dobře, když přitulení k sobě posloucháme hudbu, kterou ty miluješ. Děkuji ti za to, že jsi mi znovu ukázal nekonečný svět tónů, o který jsem se dlouhé roky nezajímala.

Bývám dojatá z tvých dárků, cítím, že jsi je vybíral pro mě. Nejsou to dárky kupované na poslední chvíli, které člověk kupuje, když neví, čím druhého potěšit (to bývá častokrát moje disciplína).

Mám ráda společné toulky přírodou na kole nebo pěšky. Nepotřebujeme vystoupat až na vrcholy nebo dojít do vzdálených míst, pro nás jsou důležitější obyčejné malé zázraky přírody, které nás cestou provázejí.

Jsi šťastný člověk, protože jsi všude poprvé. Ne, že bys někde už nebyl. Ty si to jen nepamatuješ. A tak se můžeme opakovaně vracet na místa, která nás okouzlují. Ty jsi spokojený, protože jsi tam opět poprvé, a já jsem spokojená, že se tam mohu vrátit. Štve mě, když zarputile tvrdíš, že něco nejde. Ale když se to „nemožné“ podaří, raduješ se jako dítě.

Nesnáším, když brbláš a kritizuješ. V těch temných chvílích pesimismu, které nazýváš realistickým pohledem na svět, se tvoje roztrpčení přenáší na mě. Není mi to příjemné.

Tak mě napadá – zeptala jsem se tě vůbec někdy, co pro tebe mohu udělat já?

Mám ráda tvého syna a někdy jsi fakt hrozný, jak se k němu chováš. Přitom jsi úžasný táta – Tomík to ví a vím to i já. A jsem šťastná, že jsi tátou i mým dcerám. Toho svého si nepamatují, smrt přišla dřív, než si ho stačily vtisknout do paměti. Každopádně konec puberty mých dcer, to období, kdy jsi nám vstoupil do života, jsi zvládl bravurně.

2018/2019