Mé oblíbené místo

Stoupala jsem klikatou prašnou cestou po Mount Hollywood v losangeleském Griffith parku a uvažovala, proč jsem se narodila zrovna v České republice. Ne že bych svou matičku vlast neměla ráda, ale vždycky jsem se cítila jiná než většina mých spoluobčanů. Nikdy jsem se moc neodvážila mluvit nahlas o svých pocitech a snech. Měla jsem strach z posměchu a k tomu - jak se říká - mám horkou krev a často jsem slýchávala, že to není v pořádku.

A tady, ve Městě andělů (Španělé ho po objevení totiž pojmenovali Los Angelo, anděl), se cítím celou svou duší svobodná a nespoutaná. Nevím, čím to přesně je. Možná tím, že tady nikdo nezná mou minulost. Nebo tím, jak na každém kroku potkávám pouliční umělce a každý z nich převádí, co umí. Jdou vstříc svým snům. Určitě doufají, že v publiku stojí ten jejich anděl, všimne si hodnoty, kterou nabízejí, a dovede je až do záře reflektorů. Mimochodem, ta je tady k vidění často. Každou chvíli se tu něco natáčí. Slunce, moře, pláže, palmy, hory, kabriolety, surfaři a zářivě bílé úsměvy Mexičanů. To všechno na mě určitě působí. A také návštěva filmových studií. Protože když se chcete stát scenáristkou a dostanete se na místa, kde vznikaly vaše nejoblíbenější filmy, kde realizují své sny ti nejlepší producenti, scenáristé, režiséři, zkrátka všichni, kdo mají co do činění s filmovou branží, tak to s vámi dělá divy.

Všechno, co jsem doposud znala jen z televize, co mi z domu připadalo tak vzdálené
a nemožné, jsem najednou měla přímo před nosem. Všechno je možné. Tady rozhodně.

Jaké by to asi bylo tady žít? ptala jsem se sama sebe, když v tom jsem ji spatřila. Moje poslední cesta v Los Angeles totiž vedla na hvězdárnu. Na výstavbu tohoto zářivě bílého skvostu odkázal městu peníze jistý pan Griffith. A nezapomněl jim k tomu darovat i půdu, aby ji měli kde postavit. Vlastně celý tento obrovský park, jemuž dominuje slavný nápis Hollywood, patřil kdysi jemu. Jaký velkorysý muž to asi musel být. Fascinoval ho vesmír a chtěl ho lidem přiblížit. A myslím, že se mu to povedlo. 

Byl nádherný slunečný den. Užasla jsem, když jsem konečně vystoupala klikatými serpentinami nahoru, a stála tak už jen pár desítek metrů před cílem své cesty. Z tohoto úhlu mi připadalo, že stojí doslova mezi nebem a zemí. Stála totiž na okraji jižního svahu hory. Nebe bylo ještě modřejší, než by si člověk vůbec uměl představit. Měla jsem pocit, že kdybych se rozběhla a skočila, skočím přímo do něj. Místo skákání jsem ale spíš měla touhu lehnout si
do zářivě zelené a dokonale střižené trávy kousek ode mě a snít. Bohužel, když jsem přišla blíž, uviděla jsem ceduli ´Na trávu vstup zakázán´. A tak jsem jen stála a pozorovala, jak dveřmi
ve středu hvězdárny, pod největší ze tří kopulí, proudí davy lidí. Vadily mi tam. Byla bych tam nejraději sama. Pokusila jsem se tedy trochu si je odfiltrovat, představit si, že pro mě teď přestanou existovat. Ponořila jsem se do sebe a zkusila si vychutnat každičký okamžik tady.

Vydala jsem se po pravé straně k zábradlí, kde jsem za sebou v dálce těsně pod vrcholkem parku uviděla nápis Hollywood. K mému překvapení byl ještě dost daleko, a tak mi zase nepřipadal tak úplně impozantní, jako by mi určitě býval připadal, kdybych stála těsně pod ním. Čím více jsem se podél zábradlí přibližovala k bočnímu schodišti hvězdárny, tím větší obzor se mi otevíral. To se nedá popsat. To musí člověk vidět. Jakmile jsem po něm vystoupala, a dostala se na ochoz, který vedl kolem celé hvězdárny, už za ní nebylo jen nebe, ale celé, celičké Los Angeles. Až se mi z toho obzoru tajil dech.

Vlastně právě kvůli tomuto pohledu jsem se sem trmácela.

Západ slunce je tady nezapomenutelný. A já si na něj počkala. A byl to ten nejkrásnější, jaký jsem kdy viděla.

2018/2019