Mami, musím ti něco říct

Návštěva odešla. Umyly spolu nádobí a teď seděly v obývacím pokoji a dopíjely víno. To je ta pravá chvíle, pomyslela si Veronika, a pak se nadechla.

 „Mami, musím ti něco říct.“

„Co se děje?“ zeptala se Jana. Polkla přitom naprázdno a trochu se zachvěla – takové věty většinou potomci neříkají jen tak.

„Co by se mělo dít? Nic se neděje, mami,“ odpověděla Veronika a snažila se, aby to znělo optimisticky a hlavně bezstarostně. „Jen jsem ti chtěla říct, že pojedu do Albánie. Na dva týdny. A odjíždíme přesně za měsíc.“

Tak a je to venku, pomyslela si. Opřela se do křesla, upila víno se sklopenýma očima a čekala, co bude. Říct už to musela – ze zkušenosti věděla, že informovat rodiče měsíc předem je ideální, aby se snáze smířili se situací.

„Tak to teda nepojedeš! Do Albánie ne!“ pronesla rezolutně Jana. Ta holka se dočista zbláznila, pomyslela si.

„Mami!? Ale já se tě přece neptám na svolení!“ Veroniku matčina reakce překvapila a trochu namíchla. „Vždyť je mi šestadvacet,“ snažila se matku uklidnit, „já se tě přece neptám, jestli tam můžu jet, já jsem ti to jen chtěla říct předem, protože ti vždycky říkám, kde zrovna jsem a jaké mám plány, kam se chystám… To přece víš.“

„A co třeba Německo!“ vyhrkla Jana. „Nechceš jet do Německa? Tam už jsi byla, a máš tam kamarády…“ Nedokázala pochopit, proč by se její dcera měla vydávat zrovna do Albánie, když je přece tolik jiných míst, kam by mohla jet na prázdniny. A bezpečnějších.

„Mami! No právě! V Německu jsem už byla… Já chci zažít něco nového. V Albánii je nádherná příroda, hory… to si ani nedokážeš představit, jak je tam krásně. Ukážu ti nějaké video, chceš? To se ti bude moc líbit.“ Veronika se zvedla, že si dojde pro notebook, ale matka ji zarazila.

„Veroniko! Albánie je přece strašně nebezpečná země!“

„Není, mami. A já tam nepojedu sama, pojede celá parta – Honza, Katka... Většina z nich tam jezdí každý rok. Nikomu se nikdy nic nestalo, a to už tam byli mockrát.“ Pravda je taková, že letos jedou potřetí, pomyslela si Veronika, ale rodičům se zkrátka nemusí všechno vyprávět úplně dopodrobna. Taky si rozhodně nechá pro sebe oblíbenou Honzovu hlášku o tom, že Albánie je země, kde tě zabijou, okradou a znásilní – ideálně v tomto pořadí. A o hadech taky ani slovo. Schválně si pro mámu nachystala video, ve kterém o nich nikdo nemluví…

„Mami, člověk by měl přece objevovat nová místa, aby se mohl rozvíjet a něco nového se naučit – bez toho to přece nejde,“ snažila se Veronika zahrát na racionální strunu, ale když viděla nechápavý výraz své mámy – mámy, která strávila mládí za socialismu a nejdál v životě byla na dovolené v Chorvatsku – rozhodla se to nakonec vzít zcela stručně a jasně přes emoce: „A víš, kam pojede letos Nikča? Nikča jede na Ukrajinu! A to ani nemluvím o Bohoušovi, ten se na podzim chystá do Mongolska.“

„Jo,“ hlesla Jana, „takže vlastně můžu být šťastná, že moje dcera si vybrala ´jen´ Albánii.“

„Přesně tak, mami!“ rozzářila se Veronika. 

•••

Námět pro tento dialog matky a dcery vznikl na Nový rok ve dvě hodiny ráno, kdy jsme s několika přáteli (kteří mají stejně jako já úzkostnější rodiče) zjistili, že všichni používáme nebo jsme v mládí používali stejné finty, jak rodičům sdělit něco, co se jim určitě líbit nebude. Dokonce jsme u zbytků jednohubek a nedopitého šampaňského dali dohromady seznam základních pěti pravidel, jak by měl potomek v takových citlivých situacích postupovat. Všechny jsou odzkoušené praxí – a nutno říct, že to, že jsme se na nich bez výjimky shodli, nám přineslo i jistou satisfakci po mládí plném těžkostí s vyděšenými rodiči…

Tady jsou:

1. Ohlásit rodičům plánovanou cestu do neznáma je nejlepší měsíc předem. Dřív by si člověk zadělal na problémy, protože rodiče by se mu snažili cestu rozmluvit. Později by se mohli cítit dotčeni, že jsme je do našich plánů včas nezasvětili.
2. Jakmile oznámím, že „někam pojedu“ je vhodné hned dodat, že „už jsem přihlášený“ a že „přihláška je závazná a nejde vzít zpět“. (Kamarád Marek ještě navrhoval pro jistotu upozornit na to, že storno poplatek je vyšší než celková cena zájezdu.)
3. Velice se osvědčilo dát odvážnému cestovatelskému nápadu kolektivní vinu: „Ale jede i Karel, Martina a dokonce Míša!“
4. Neuklidní-li rodiče metoda kolektivní viny, je zapotřebí poukázat na to, že někteří naši přátelé se letos chystají do ještě horších a nebezpečnějších lokalit. „Víte, kam se letos chystá Bohouš? Do Mongolska!“ Rodičům tím dáme jasně najevo, že mají vlastně štěstí a měli by se radovat, že se jejich dospělé dítě chystá právě tam, kam se chystá – mohlo by to být i horší.
5. Rodiče si zaslouží mít pravdivé a úplné informace. To ale neznamená, že je všechny musí mít před naším odjezdem. Potvrdilo se, že některé informace a fakta typu „a jsou tam hadi a já jsem jednoho viděla“ si rodiče zkrátka mnohem více vychutnají až po našem návratu, po dobrém obědě při prohlížení fotek u kávy… 

2017/2018