Mami, musím ti něco…

(Dialog o tom, na co se nesmí zapomínat)

„Mami, musím ti něco říct.“

Co se děje, pomyslím si. Co se zase děje… Každý den musím něco řešit. Co to bude dnes? Ani tu knížku si nemůžu dočíst...

Nic z toho, co se mi honí hlavou, ale neřeknu nahlas, položím Murakamiho na stůl a s úsměvem se ptám dcery: „Co je zlato? To tvoje ´musím ti něco říct´ zní docela vážně. Mám se začít bát?“

„Ale mami, “ odpoví mi a usmívá se, „z každé zprávy nemusíš mít hned strach. Já ti chtěla jen říct, že jsme si našli malý, krásný byteček. Za měsíc už budeš tenhle mít jen sama pro sebe a konečně se tady zařídíš podle sebe.“

Sedne si ke mně a položí mi hlavu na rameno. „Mám tě moc ráda, mami,“ zašeptá mi do ucha. Cítím zmatek, ale také naprosté štěstí. Chvíli nemůžu promluvit. „Já tebe taky broučku a mám radost…,“ řeknu konečně. Brečím a snažím se, aby to nebylo moc vidět. „Tak to musíme pořádně oslavit,“ kousnu se do rtu. Tak to tady budu úplně sama, mihne se mi ještě zmatenou myslí. Už nebudu zakopávat o boty svého zetě a nebudu se dohadovat, čí punčocháče to vlastně visí nad vanou. Konečně srovnám hladinu emocí:  „Koupíme si nějaké dobrůtky a zapijeme to fajnovým vínem - mám jedno schované pro takové příležitosti!“

 „To je fajn nápad, mami,“ odpoví mi dcera tiše, „ale teď  budem´ ještě chvilku jen tak sedět, jo?“

A tak sedíme, držíme se za ruce, je nám trošku smutno, ale vlastně docela dobře.  Začíná nám oběma úplně nový život.

2015/2016