Máme něco společného…

Sedím v našem novém domě, na nové pohovce a srkám čaj z nového porcelánu. Vychutnávám si ho. Chutná mnohem lépe než z předchozího. Všechno je tady lepší. Mám naleštěné podlahy, křišťálové lustry, vlastní stáje i pianino pro Dorku. Přitom pozoruju Popelku, jak se po domě motá s koštětem. Udělala jsem z ní tak trochu hospodyni. Nač platit cizí, když může zastat všechnu práci sama. Nic na tom není, znám to sama moc dobře. Zahlédnu Dorku, jak schází po schodišti a v tom se tak leknu, že zbytek toho výtečného čaje skončí na mé blůzce. Popelka totiž právě zavadila koštětem o skleněný stolek, na kterém stála váza s čerstvými růžemi a ta se roztříštila na kusy.

 „Vidíš ji, matko? Je tak nemotorná!“ vyjekne Dorka a vzápětí rozkáže: „Hned to ukliď!“ nevidí si do pusy, asi jsem ji příliš rozmazlovala. Někdy je tak umanutá. Abych měla klid, dovolím jí všechno. Vidím, že Popelku její slova zranila. Ale co. Se mnou také nikdo neměl slitovaní. A Dorinka je moje jediná dcera a nikdy nezažije žádné odmítnutí, ani nic špatného.

„Máš pravdu, drahá, “ souhlasím.  „Raději jdi a zahraj mi něco krásného, zlatíčko. Musím tu na ni dohlédnout, aby zas něco nerozbila.“ Je to takové trdlo. Malé ubohé trdlo, které nedokáže udělat nic pořádně. Zlobí mě s tím.

„Já tě naučím, ty jedna Popelušo umouněná!“ křiknu na ni. „A nemysli si, že najdeš útěchu u otce. Toho jsem poslala pro nejkrásnější látky široko daleko. Princ totiž pořádá ples.“ Doufám, že se zase nesplete a přiveze, co má. Musím přece Dorinku provdat a nejlépe
za prince. Jedině tak o ni bude dobře postaráno. Bude mít všechno, co chce, a pak bude konečně řada na mně. Pak už se nebudu s nikým o nic dělit. O Popelku se nebojím. Ta je půvabná až moc, jistě se o ni bude ucházet někdo z lepší společnosti. Ale to dovolím až po tom, co bude z Dorky princezna. Teď nesmí můj plán nic ohrozit, mračím se a pak si všimnu, že Popelka pláče.

„Co tady řveš?“ osopím se na ni.

Co to dělám? uvažuju. To ty zatracené vzpomínky. Nenávidím je! Proč? Proč tu zase jsou? Vidím tu malou špinavou holčičku, co každý den prosí o lásku. Často tajně Popelku pozoruju. Cítím, že se mi v mnohém podobá. Že bych ji snad mohla mít i ráda. Ale pak se mi většinou vybaví vzpomínky, které jsem tak pracně pohřbila, a cítím jen nenávist a hněv.

Přemůžu se.

„Víš co, Popelko? Něco ti teď povím. Posaď se ke mně,“ podám jí kapesník. Chudák děvče. Netuší, že od chvíle, kdy jsem ji poznala, vedou v mém srdci nemilosrdný boj dva protivníci - zloba a soucit.

„Přestaň fňukat a poslouchej, “ snažím se ji uklidnit. „Už jako malá jsem musela každý den pracovat jako teď ty. Otec nechal mě a mou matku na holičkách. Na všechno jsme si musely vystačit samy. Byly jsme velmi chudé. Ale víš, jaký je mezi námi rozdíl? Že tebe tvůj otec má nesmírně rád. I přes to, jak jsi plachá, nešikovná a věčně ušmudlaná. Mě neměl rád nikdo. Nikdo! Rozumíš? Matka jen truchlila po otci a já jako bych vůbec neexistovala. Byla jsem prach. A první, kdo mi ukázal, jaká je opravdová láska byl tvůj otec. Tolik miloval tvou... -“  zarazila jsem se - to jí přece nebudu vykládat. Teď jsem její matka já.

„Tak se zvedni a hybaj do práce! Ta ti neublíží! Ať už tě tady nevidím!“

Večer se můj muž vrátil a kupodivu přivezl všechno, co měl. Všimla jsem si, jak Popelce dává nějaké oříšky. Prý mu cestou cvrnkly do nosu. Jak pošetilé. A ona se radovala a děkovala, jako by dostala bůhvíco. Asi byla jen šťastná, že na ni otec myslí. Copak jí to ale opravdu může
ke štěstí stačit? Copak vůbec netouží třeba po špercích, nebo krásných šatech jako my? Já jí vážně ani trochu nerozumím…

2018/2019