Maggie

(studie postavy)

Maggie je divná. Tak to je. Tak to bylo. Tak to bude. Všichni to vědí.
Začalo to už ve školce. Všechny děti si hrály venku, ale Maggie seděla sama na lavičce a dívala se přímo před sebe. Kolem ní pobíhali ostatní, ale ona si jich nevšímala.
Dívala se před sebe. A nereagovala.
Její učitelka na ni volala.
Nic.
Přišla blíž a mluvila.
Nic.
Chytila ji za paži.
Nic.
Maggie tam prostě nebyla.
Byla pryč.

•

Maggiini rodiče říkali učitelkám ve školce, že jejich dcera sice bývá zamyšlená, ale není to nic, čím by bylo třeba zabývat se. Copak je problém, že je občas ve svém vlastním světě?
Svým způsobem to tak i bylo. Viděla věci, které ostatní přehlíželi. Byla šťastná, že vnímá věci, o kterých může jiným dětem povídat. Jenže… těm se to nelíbilo.
Nevěřily jí.
Ve třetí třídě se jí začaly bát. Maggie seděla na své židli u okna a přemýšlela… Alespoň tak to vypadalo.
Přišla za ní spolužačka Lilly, skupinka jejích kamarádek ji následovala. Posadila se na volnou židli před Maggiiným stolem a začala se své spolužačce posmívat.
„Jsi blázen!“ říkala se smíchem.
Maggie se několikrát nahlas nadechla a pokusila se uvolnit čelisti a pěsti.
„Vždyť nemáš ani žádné kamarády. Myslíš, že jsi normální?“ popichovala Lilly dál. Maggie byla prostě jediná, která se nějak odlišovala a ani se to nesnažila skrýt. Byla divná a bylo třeba jí to sdělit. „Vsadím se, že jste divní všichni. Celá rodina.“

A potom se ozvala hlasitá rána.

Všechni, kdo byli ve třídě -  až na jednu - si zakryli obličeje a co nejvíce se odtáhli od oken, která se roztříštila na tisíc kousků. Poslední střepy dopadly na podlahu. Dvě vteřiny bylo úplné ticho, potom se všichni začali otáčet, hlasitě mluvit a zjišťovat, co se stalo.

Všichni až na jednu byli vyděšení.
Maggie znovu seděla, jako by se vůbec nic nestalo. Ani se nepohnula.

2016/2017