Loďka

Vrby stály jako vojáci na stráži, rovně a v pozoru, ani lístek se nepohnul.  Vysázené kolem rybníka vypadaly, jako by ho objímaly a dohlížely na něj. Vítr si toho dne vzal dovolenou, zato slunce pálilo ze všech sil. Ryby zlenivělé horkem se daly jenom tušit. Nad hladinou, kousek od travnatého břehu se vznášely dvě vážky lehké jako pírka a v tichosti si užívaly svůj každodenní tanec. Dřevěné vysušené molo vyzývalo bosé nohy, aby na něm spočinuly a ochutnaly jeho drsný povrch. Vedle podřimovala loďka spojená s pevninou svým věrným přítelem, kovovým řetězem, hlídajícím její sny. Zpovzdálí vše důležitě sledovala chalupa, jediná v širokém okolí stojící na svém místě bezmála už sto let.

Byl srpnový den roku 1911.

Dveře chalupy se rozletěly a s veselým křikem z ní vyběhla dvě bosá děvčata. Sestry. Nechodily ještě do školy a hry byly všechno, co znaly a co je zajímalo.

„Chyť si mě!“ volala starší.

„Ne, mě to nebaví, nedohoním tě.“

„ A na co si teda chceš hrát?“

„Na obchod.“

„Tak jo, uděláme si krámek,“ přikývla starší z děvčátek.

Prodávaly a kupovaly si květy kopretin zabalené v lopuchu jako bonbóny v kornoutu, z bláta uplácené hroudy se staly bochníky chleba a brambory.  Vše úhledně vyrovnané na molu. Lístky z vrby a hromádka kamínků byly peníze.

„Tak už pojď nakupovat, mám všechno připravené,“ hlásila starší dívka a přerovnávala své zboží.

Konečně, pomyslela si mladší. Zprudka se rozběhla, těsně před molem se jí zapletly nožky a upadla. Chytila se za koleno a zůstala ležet kousek od své sestry.

„Ukaž. To nic není, máš to jenom odřené.“

„Mě to ale bolí.“

„To tě přejde.“

„Nemohla bych prodávat já? Seděla bych u toho...“

„No tak jo.“

„Ale já bych chtěla mít i pult, takový, jaký mají v obchodě.“

„Jenže žádný nemáme.“

„Tak to nějak vymysli…, prosím.“

Starší setře padl pohled na podřimující pramici. „Už to mám. Dáme si to do loďky, to bude jako ten obchod a zboží rozložíme na lavici uvnitř.“

„Jó,“ zavýskla mladší z děvčátek. Starší si vždycky uměla poradit a malá ji obdivovala.

„A řetězem tady u té loďky budeme zvonit, jakože cinká zvoneček nad dveřmi,“ pokračovala starší ve vytváření jejich nového světa.

Z okna domku vyhlédla matka obou dívek ve chvíli, kdy stály na molu a tahaly za řetěz.

„Nechte toho!“ křikla varovně. Nelíbilo se jí, že jsou příliš blízko vody.

„Co je?“ V okně se objevila také babička hrajících si děvčat. „Nech je a pojď mi radši pomoct s obědem!“ přikázala a dcera ji poslušně následovala zpátky do kuchyně.

Sestry seděly na dně loďky, každá z jedné strany dřevěné lavičky a vesele spolu štěbetaly.

„Čím posloužíme, slečinko?“

„Chleba, prosím, a taky nějaké bonbóny.“

„Ano, chviličku strpení, hned to bude.“

Hra je zcela pohltila a pramici jakoby to probudilo ze sladkého spánku. Začala v tichosti a pomalounku klouzat po bahnitém dně do hluboké vody. Řetěz, uvolněný hrou malých obchodnic, se zlehka vysmekl z kovového oka a bez váhání svou loďku následoval doprostřed rybníka. Tam se oba zastavili.

Sestry si ničeho nevšimly. Dál prodávaly a kupovaly, dohadovaly se o peníze, smály se a hašteřily.

Čas plynul dál. Slunce pálilo, vážky tančily nad hladinou, oběd byl hotov.

„Zavolám holky domů,“ rozhodla stařena a položila hrnec s polévkou na stůl.

Vyšla na zápraží, ruce v bok. Pohledem hledala dvě blonďaté hlavičky. Nikde nikdo a pramice…? Nebyla na svém místě.

„To snad ne!“ V neblahé předtuše se stařena rozběhla k rybníku. Vletěla do vody a kousek od břehu se zarazila.

„Prokistapána!“ vydechla s hrůzou. Dál nemohla. Neuměla plavat, stejně jako její dcera a vnučky.

„Co tam děláte?“ vykřikla ze všech sil.

Děti se obrátily za hlasem a radostně zamávaly.

„Neumíte plavat, utopíte se! Slyšíte? Jak se teď dostanete zpátky? Pane Bože, co budeme dělat?“ volala vyděšeně a přešlapovala při tom na místě.

Teprve teď děti zjistily, jak daleko jsou od břehu a co jim hrozí. Vztyčily se v loďce a střídavě ztrácely a nacházely rovnováhu. Jejich paže, natažené k babičce se marně domáhaly pomoci, obličej jim pokřivil strach zburcovaný stařeniným zděšením.

„Utopíte se! Utopíte!“ Na zápraží  se objevila matka. Její křik hrůzu obou dívek ještě umocnil.

„Mámo, mámo!… Pomóc!“ ozývalo se mezi vzlyky a nářkem.

Žena jim neuměla pomoci, nedokázala je ani uklidnit. Zmateně pobíhala po břehu sem a tam, dokud jí zoufalství nepodlomilo nohy. Padla na kolena, hrdlo stažené hrůzou. Už nevydala ani hlásku. Semkla ruce pevně k sobě, modlila se a prosila o záchranu svých dětí.

„Tak dělej něco!“ cloumala s ní zlostně stařena.

Ježíšikriste, pomyslela si. Nemohla uvěřit, že se dcera k ničemu nemá. Rychle přemýšlela, co dál. Josef, napadlo ji a ztěžka se rozběhla do kopce, kudy vedla cesta na kraj nedalekého městečka. Tam na šachtě pracoval její zeť.

Nikdo už neocení rychlost, s jakou ta stará žena doběhla pro zachránce.  Když Josefa sehnali v úpravně, okamžitě se rozběhl domů. U rybníka postřehl svoji ženu, jak se modlí, oči obrácené k nebi. Shodil boty a vletěl do vody tak, jak byl, oblečení nechal na sobě. Nezdržoval se. Vždy´t se mohou utopit, letělo mu hlavou, když plaval pod vodou. Za chvíli se vynořil kousek od loďky. Silnými pažemi krájel vodní hladinu jako stroj.  Ráz - dva, ráz - dva. Už je viděl, byl u nich – natahovaly k němu ruce přes okraj loďky a křičely, tváře plné slz.

„Ticho! Sedněte si a nehýbejte se!“ přikázal a v duchu cítil nesmírnou úlevu.

Pak dostrkal pramici ke břehu. Dívky vyletěly ven, hystericky se vrhly k matce, objaly ji a nechtěly se pustit.

Josef padl na zem, lapal po dechu, mokré šaty přilepené na těle. Nářek žen vnímal jen z dálky.

Když ho manželka s dcerami míjela, zvedl hlavu, aby se na ni usmál. Její oči však byly plné výčitek, opovržení a nenávisti. Byl to přece jeho děda, kdo založil rybník a jeho otec, kdo postavil loďku. A on byl ten, kdo zničil život jí, kdo nic neuměl, ničemu nerozuměl, nic nedělal, byl neschopný a k ničemu.

Posadil se, lokty opřel o kolena, hlavu v dlaních. Přemýšlel. Když se brali, měli se rádi. Po narození první dcery se k nim přistěhovala tchyně a vše, co dělal, bylo najednou špatně. Přitom je všechny živil. Tvrdě pracoval. Ony však neměly dost. Chtěly bydlet ve městě, kupovat si drahé látky na šaty, každou neděli jíst pečeni.

Už to nedokázal snášet. Ztrácel sám sebe. Musí pryč. Jen tak budou mít všichni šanci začít znovu. Ano, udělá to. Vezme si své věci a vydá se na cestu, na dlouhou cestu. Četl o parníku, největším na světě, který v dubnu příštího roku vypluje z Anglie. Poveze lidi, auta, kočáry a poštovní pytle až do Severní Ameriky.

Než odjedu, naučím dcery plavat, aby se tady beze mě neutopily, pomyslel si ještě a šel se převléct, v hlavě myšlenku na parník se jménem, které ho fascinovalo. Se jménem, které ho přitahovalo - Titanic.

2014/2015