Kunčičky
Otevřela jsem oči.
Probudil mě pořádný rachot.
Po pokoji běhala spousta dětí v pyžamech. Hrály si na honěnou a přitom výskaly a křičely na sebe. Stojan nad mou postelí, na kterém byla umístěna skleněná láhev s čirou tekutinou, se celý třásl. Od skleněné lahve, jak jsem záhy s údivem zjistila, vedla hadička až k jehle zapíchnuté do mé levé ruky. Kap, kap – v pravidelných intervalech se uvolňovala z lahve jedna kapka za druhou, aby se vydala gumovou hadičkou až do mého těla.
Přála jsem si, aby toho běhání nechali. Nebo aby si aspoň hráli dál od mé postele! Jeden chlapec právě zavadil o stojan a ten se celý rozkymácel.
„Hej! Dávejte pozor!“ vykřiklo nějaké děvče. Všichni ztuhli a upřeli oči na stojan. Ale jen co zjistili, že se nezřítil, řádili dál.
Prosím, ať toho nechají… - to byla moje jediná myšlenka. Bála jsem se, že tu láhev rozbijí. Bylo mi sedm let, nechápala jsem, k čemu ta láhev vlastně je, ale došla jsem k závěru, že pokud se rozbije, skleněné střepy se gumovou hadičkou dostanou až do mých žil a já umřu. Moc jsem se bála, ale nahlas jsem neřekla vůbec nic. Ty řádící děti by mě stejně v tom hluku neslyšely.
A pak – nějak jsem si nebyla úplně jistá, kde to vlastně jsem a jak dlouho tady budu…
„Tak a dost!“ místností zaburácel rázný ženský hlas. Ve dveřích se objevila sestra s rukama v bok. „Všichni do postelí! Okamžitě!“
V pokoji najednou zavládlo ticho. Několik schlíplých pyžam zalezlo pod peřiny, pár z nich se vydalo směrem ke dveřím. Na ty se sestra podívala zvlášť zle – patřili do vedlejšího pokoje. Byla opravdu rozhněvaná, ale mně v tu chvíli připadala jako anděl. Anděl, který přišel
a zachránil mě… Vlastně to byl takový anděl hněvu.
„A bude tady ticho, protože někteří musí odpočívat.“ To už řekla tišeji a podívala se přitom na mě. Přistoupila k mé posteli. Položila mi ruku na čelo a taky narovnala láhev na stojanu – byla celá nakřivo. Pak ještě jednou přeletěla očima celou místnost.
„A ještě budu hodně přemýšlet, jestli vám večer pustím televizi!“ zakončila a odešla.
V pokoji bylo ticho. Zavřela jsem oči a asi bych hned usnula, kdyby se vzápětí neozvalo plesknutí bosých nohou o podlahu. Někdo cupital po místnosti. A najednou mě ten někdo pohladil po vlasech. Otevřela jsem oči. Bylo to děvčátko. Tvář mělo snědou, dlouhé černé vlasy svázané do dvou copů, ozdobených pestrobarevnými gumičkami.
„Chudáčku… Neboj, zítra ti určitě bude líp,“ utěšovala mě. Dívala jsem se jí do očí - měla je taky úplně černé. Usmívala se na mě. Taky jsem se usmála. A pak jsem zase usnula.
To bylo ráno! Posadila jsem se na posteli, abych zjistila, jak to tu vlastně vypadá. V místnosti bylo šest lůžek, tři na jedné straně a tři na druhé. Stěny byly asi do metru a půl zděné, ale výš byly celé prosklené. Stačilo by postavit se, nebo si aspoň kleknout na postel a hned bych viděla, co je ve vedlejší místnosti. Jenže to jsem si netroufla – pořád tu byla ta hadička, která tvořila pevný most mezi mým tělem a kovovým stojanem. Otočila jsem se za sebe. A najednou jsem ji uviděla. Seděla na vedlejší posteli, hned vedle mé. V jedné ruce měla hřeben, ve druhé sponku, kterou si právě spínala ofinu nikoliv z čela, ale právě do čela.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se, protože jsem ještě nikdy neviděla, aby si někdo tak zvláštně upravoval vlasy.
„Vlnu,“ odpověděla. A když viděla můj nechápavý výraz, dodala: „Nechám si sponku přes den a večer budu mít vlnu. Chápeš?“ mrkla na mě.
„Aha…,“ odpověděla jsem s pusou dokořán a zkoušela si představit, jak ta vlna bude večer vypadat. To musí být hezké. Škoda, že mám krátké vlasy, mně by taková vlna nešla.
„Odkud jsi?“ zeptala se a přitom si mě se zájmem prohlížela.
„Z Petrovic.“
„Hm, to neznám. Já jsem z Kunčiček.“
„Z Kunčiček?“ podivila jsem se. To jsem zase ještě neslyšela já. Ale moc se mi to líbilo, znělo to jako „z Kočiček“. Být z Kočiček, to musí být krása… Otočila jsem se zpátky, abych si zase lehla – ten krátký rozhovor mě unavil. A pak jsem usnula… s tím, že bych si moc přála být taky z Kunčiček…
Odpoledne mě vzbudil dosud neznámý ruch v pokoji. Ne rachot a křik, jako když si předtím děti hrály na honěnou kolem mého stojanu, ale jiný hluk - spousta hlasů. Návštěvy. Vzpomněla jsem si na maminku, jak se se mnou loučí a vysvětluje mi, že zítra za mnou s taťkou nepřijedou, že budou jezdit obden, protože do Ostravy je to strašně daleko. Vida, tak jsem v Ostravě, pomyslela jsem si. Aspoň něco vím. Sáhla jsem pod polštář – byl tam. Velký látkový kapesník, který mi mamka dala na rozloučenou. To musí dneska stačit.
Zatímco u mé postele bylo pusto a prázdno, u Romany - jak se moje nová nemocniční kamarádka jmenovala - bylo plno. Na posteli seděla hrozně tlustá paní a na židli vedle postele pán s obrovským knírem. A taky byly kolem nějaké děti, ale větší než Romana, už skoro dospělé. A všichni byli snědí a měli černé vlasy. Něco Romaně přinesli – pytlík vlašských ořechů. Připomnělo mi to Vánoce. Pozorovala jsem je. Zajímalo mě, jestli přinesli taky takovou tu kovovou věc, co má babička, do které vždycky vloží ořech, zmáčkne a ono to křupne a ořech je na dvě půlky a může se z něho vybrat jadérko – to by bylo úplně jako o Vánocích. Jenže Romana něco takového vůbec nepotřebovala. Strčila si ořech do pusy, skousla, ozvalo se křupnutí a z pusy vytáhla dvě půlky. Hleděla jsem na ni a nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
Do pokoje vešla sestra. Jako na zavolanou, pomyslela jsem si.
„Sestřičko, mě se chce čůrat,“ hlesla jsem, protože i přes velezajímavé dění v pokoji jsem už delší dobu myslela právě na tohle.
„Tak pojď, doprovodím tě na záchod,“ řekla sestra a odhrnula ze mě pokrývku.
„Ale - ,“ lekla jsem se. Vždyť jsem připojená k tomu stojanu, blesklo mi hlavou. To mi teď vyrve jehlu z ruky?
„No neboj, ten půjde s námi,“ zasmála se a poklepala na stojan. Pochopila, kam se dívám. Pomohla mi vstát. Pak mě jednou rukou podepřela, druhou uchopila stojan a šly jsme. A tak jsem ten den zjistila další důležitou věc – ten obří kovový strašák u mé postele má kolečka!
A pak už to byla rutina – vstát z postele, uchopit stojan, táhnout ho za sebou a dohrkat s ním až na záchod. Nebo večer na televizi. Ale ta pravá dobrodružství mohla začít, teprve když jsem se toho nerozlučného kamaráda zbavila. S Romanou jsme si rozuměly. Dokonce tak moc, že když na náš pokoj přišla ta ukňouraná holka, která nám začala kazit náladu směsicí naříkání, chlubení a vyhrožování, že na nás bude žalovat, když si s ní nebudeme hrát, svorně jsme se dohodly, že jí dáme za vyučenou. Totiž – byl to vlastně Romanin nápad, ale já jsem nadšeně souhlasila a pak už jen zbývalo vymyslet, jak prakticky takovou „životní lekci“ provedem’…
•
S tou holkou se to vážně nedalo vydržet. Objevila se v posteli u protější stěny jednou ráno. Vlastně jsem si nejdřív myslela, že je to kluk – blonďaté vlasy měla úplně rovné a střižené nakrátko. Na uvítanou nám řekla, že tady dlouho nebude, že je tu jen na chvíli. A pak to začalo. Chleba na snídani jíst nebude, protože ona jí rohlíky. Vůbec neví, co tady bude dělat, protože doma má novou Barbie i s Kenem a tady si není s čím hrát. A doma by mohla koukat na seriály a tady se unudí k smrti.
„Ale my tady máme taky televizi,“ snažila jsem se jí vysvětlit, že to tu není tak hrozné.
„Vždycky večer se sejdeme všechny děti ze všech oddělení, koukáme na televizi a velcí kluci u toho vymýšlejí různé blbosti.“ Zasmála jsem se, protože jsem si vzpomněla, co vymysleli včera: že prý kolik se nás navzájem unese. Romana zrovna nosila v náručí malého Marečka, když ji i s Marečkem zvedla jedna z velkých holek a tu pak ještě zvedl jeden velký kluk – ten největší, co vypadá jako dospělý. Mareček byl až těsně pod stropem. Jenže v tom přišla sestra, hrozně se zlobila, co vyvádíme s Marečkem, a tomu velkému klukovi pak řekla, že jestli tady chce být opravdu dlouho, tak ať klidně pokračuje v tom, co právě dělá.
„Hm,“ odpověděla mi naše nová nemocniční spolubydlící celkem bez zájmu. Pozorovala totiž Romanu. Ta si mezitím udělala z postele kadeřnický salón. Rozložila si před sebe na peřinu všechny barevné gumičky a sponky, které měla.
„Já mám doma ještě mnohem víc sponek a gumiček. Všechny barvy. A jednu sponku mám dokonce duhovou.“
Romana se na ni podívala. A pak klidně řekla: „Hm, a je ti to úplně na prd, protože máš vlasy krátké jako kluk.“
Reakce byla rychlá a pořádně hlasitá. „To teda nemám! To je teď moderní! Mamka mě tak nechala ostříhat, abych byla moderní. Ale tomu ty nemůžeš rozumět. A vůbec, já se s vámi nebudu bavit, stejně půjdu za chvíli domů. Mamka mi říkala, že tu budu jenom chvilku a pak si pro mě přijde. Budu tu asi jenom do odpoledne,“ dořekla a otočila se ke stěně.
Koukla jsem se na Romanu – rovnala si dál své malé kadeřnictví, jako by se nechumelilo. Chvilku jsem přemýšlela, co mám dělat, pak jsem si lehla a koukala do stropu.
Holka s blonďatým ježkem na hlavě ale nevydržela trucovat moc dlouho. Za chvíli začalo kolem postele u protější stěny něco šramotit. Jen jsem otočila hlavou, abych na ni viděla. Asi se začala sama se sebou nudit, a tak začala přerovnávat věci v nočním stolku. Hygienickou taštičku si vzala k sobě do postele a přehrabovala se v ní obzvlášť dlouho. A pak to nevydržela: „Víte o tom, že mám tady stříbrné nůžky na nehty? Celé ze stříbra!“
Zvedla jsem hlavu a možná, možná, že bych se na tu vzácnost šla i podívat, ale zrovna přišla sestra, aby odvedla Kamilu – jak se ježek jmenoval – na vyšetření.
„To je, co?“ kývla na mě Romana, když odešly. „To se nedá vydržet.“ A pak významně zvedla obočí: „Ale neboj. Mám plán.“
Romanin „plán“ byl docela nevinný. Spočíval zhruba v tomto: až se Kamila nebude dívat, schováme jí stříbrné nůžky, tedy to, co je pro ni zřejmě nejdůležitější, k ní pod polštář. Kamila je pak bude hledat a bude logicky obviňovat nás, že jsme jí je sebraly. Což my ale popřeme.
A až je nakonec najde – u sebe pod polštářem, bude nám muset dát za pravdu, že jsme je u sebe neměly, a že si je vlastně asi nejspíš pod ten polštář dala sama, i když si moc nepamatuje jak. Prostě jí tam třeba zapadly. Smyslem „lekce“ tak vlastně mělo být, aby si Kamila uvědomila, že není neomylná a ze všech nejlepší, a my abychom na konci mohly říct: Vidíš, my jsme ti to říkaly, že ty nůžky nemáme.
„A nejlepší bude udělat to v noci,“ rozhodla Romana, „až všichni usnou.“
Bylo to zvláštní. Ležela jsem v posteli, v pokoji už byla tma a na chodbě ticho, ale věděla jsem, že nesmím usnout. Trochu jsem se bála, že to nezvládnu, ale snažila jsem se ze všech sil to vydržet. Každou chvíli by měla přijít sestra na poslední kontrolu. A opravdu – za moment se objevila ve dveřích silueta. Zavřela jsem oči co nejpevněji a přitom si představovala, jak se asi sestra v tom pološeru rozhlíží a napíná uši, jestli uslyší poklidné oddechování. Netrvalo dlouho a sestra odešla – spokojena s tím, co viděla a slyšela, nebo spíš neslyšela, protože v pokoji bylo opravdu ticho a klid. Otevřela jsem oči. Vyčkávala jsem.
„Sss…!“ ozvala se konečně Romana. „Kamila spí,“ zašeptala.
Co nejtišeji jsem si odhrnula pokrývku a spustila bosé nohy na podlahu. Pro jistotu jsme ještě s Romanou pár sekund stály nad Kamilou a poslouchaly její pravidelný dech, než jsme otevřely její noční stolek, našly hygienickou taštičku a v ní onen velevzácný předmět. A šup s ním rovnou Kamile pod hlavu. A konečně do postele spát... Byla jsem tak unavená, že jsem usnula určitě dřív, než se mi podařilo schovat obě nohy zpátky pod pokrývku…
Ráno nás probudil řev. Kamila seděla na posteli. Neplakala, ona doslova řvala. Ani se nenamáhala utírat si slzy.
„Co se stalo?“ přiběhla do pokoje sestra s vyděšeným výrazem.
Kamilka sice sotva popadala dech, ale i tak se jí podařilo vypravit ze sebe něco o stříbru, nůžkách na nehty a krádeži.
Sestra zavrtěla hlavou na znamení, že není třeba tak vyvádět, pak zkušeným pohybem prohrábla věci na nočním stolku, nakoukla do skříňky, odkryla peřinu a vytřepla polštář – a ztracený předmět se objevil na světle božím.
„Ty hloupá, vždyť je máš tady,“ zvedla nůžky Kamile před oči, ale pak se zamračila.
„Tví rodiče nemají rozum. Měli ti tady nechat kartáček na zuby a mýdlo, a ne takové zbytečné a hlavně nebezpečné věci. Nehty ti můžou ostříhat, až půjdeš domů na víkend. Tyhle nůžky schovám u sebe a dostaneš je, až budeš odcházet.“
Kamila zůstala sedět na posteli jako schlíplé kuře. Vlastně bych měla spíš říct schlíplý ježek - v tom stavu, v jakém byla, se zdálo, že i ty krátké vlasy, které obvykle stály rovně vzhůru jako ježčí bodliny, teď nějak povadly.
Koukla jsem na Romanu. Přerovnávala si své gumičky a sponky a náramně se u toho usmívala. No a já… já jsem se usmívala taky. Ono totiž dát někomu pořádně za vyučenou je sladký pocit…
Odpoledne mi začala být nějak zima. Nejprve jsem si myslela, zda není otevřené okno, ale když jsem to byla zkontrolovat, byla všechna okna v pokoji zavřená. Zalezla jsem do postele
a přikryla se peřinou až pod bradu, ale moc to nepomohlo. Ta zima byla čím dál horší. A pak… mi najednou bylo tak nějak smutno. Po mamince, po tátovi, po mém pokojíčku, po hračkách a po knížkách, po starších sestrách, po zeleninové polévce a bramborové kaši, které vařila maminka. Rozvzlykala jsem se.
„Copak je?“ objevila se u mé postele Romanina načesaná hlava.
Nevypravila jsem ze sebe vůbec nic. Ale Romana věděla, jak mě rozveselit.
„Učešu tě, chceš?“
Vytáhla jsem zpod polštáře velký kapesník od maminky a začala si utírat slzy.
„A uděláš mi taky vlnu?“ zeptala jsem se, zatímco jsem smrkala do kapesníku.
„Udělám. Ale už nebreč.“
Když mě zanedlouho našla sestra v improvizovaném kadeřnickém salónu, zdálo se jí, že nějak hořím po tváři, a tak mi přiložila ruku na čelo.
„Máš horečku!“ vylekala se a hned mě vedla do postele. S česáním byl konec. Musela jsem spolknout nějakou pilulku. Za chvíli potom mi ale začalo být konečně trochu teplo po těle,
a tak mě ani tolik nemrzelo, že na vlnu nakonec nedošlo.
Horečka naštěstí brzy ustoupila. Dokonce mě pak i poprvé pustili na víkend domů. Doma to bylo moc fajn a všechno bylo takové jako před tím, než jsem odešla do nemocnice, až na jednu věc - když mi maminka v sobotu večer umývala vlasy, namísto zeleného kopřivového šamponu značky Tania používala podivnou oranžovou lahvičku, ze které po zmáčknutí vycházela bílá pěna. Bylo na ní napsáno Šampon proti vším.
Chodit na víkendy z nemocnice domů znamenalo žít dva životy. Sice mi bylo v nemocnici smutno a domů jsem se těšila, ale v neděli odpoledne jsem zase hořela nedočkavostí, abych byla zpátky. Doma bylo dobře, ale nic se tam nedělo. V nemocnici byla Romana a její kadeřnický salón. Protivná holka s ježkem mezitím už byla dávno pryč a namísto ní přibyly nové děti. Vlastně pořád někdo přicházel a někdo odcházel a večer u televize velcí kluci dál vymýšleli legrácky. A tak se taky stalo, že jednou navečer do vedlejšího pokoje, který přímo sousedil s naším, přivezli toho kluka…
•
Byla to láska na první pohled. Pokud se to tak vůbec dá říct, protože pravda je, že jsme ho ve skutečnosti ani neviděly. Jen jsme zaslechly něco o „vážném stavu“ a taky podle ruchu
a rozhovorů mezi lékaři na chodbě – večer, kdy toho kluka přivezli - jsme vycítily, že se děje něco vážného. Nikdo si nás ostatních dětí moc nevšímal. Prosklené dveře našeho pokoje, které byly jinak skoro dvacet čtyři hodin denně dokořán, sestra přibouchla. Zaslechly jsme, jak se někdo z vedlejšího pokoje doprošuje na záchod, a taky jak ho sestra posílá zpátky do postele se slovy: „Musíš to ještě chvilku vydržet.“
Přestože u stěny, kde jsme já i Romana ležely, stačilo kleknout si na postel, abychom se přes sklo podívaly, co dělají holky ve vedlejším pokoji, na protější straně byla zeď podstatně vyšší. Za ní byl pokoj nejstarších chlapců, kam přivezli nového pacienta. Vylezly jsme s Romanou
na volnou postel a teď stály na špičkách a natahovaly krky, co to šlo. Nepodařilo se nám ale zahlédnout vůbec nic, snad kromě stropního osvětlení chlapeckého pokoje. Tak jsme aspoň natáhly ruce a mávaly jimi přes skleněné tabule – na uvítanou chlapci „ve vážném stavu“. Snad si toho všimne…
„Prášky a alkohol je to nejhorší, co může být,“ řekla pak Romana, když jsme nechaly mávání a sedly si vedle sebe na postel.
„Prášky a alkohol je to nejhorší, co může být…,“ opakovala jsem tiše po ní s pusou dokořán. Nevěděla jsem, co jsou to ty prášky, a už vůbec ne, co se stane, když se smíchají s alkoholem. Jedno ale bylo jisté – byl to náš hrdina. A od té doby jsme hledaly způsob, jak mu dát naši náklonnost najevo.
V té době už jsem spolu s Romanou chodila do nemocniční školy. Po snídani, když zmizelo nádobí, přišla do jídelny učitelka a začali jsme se učit. Ale ani jsem to moc jako školu nebrala – paní učitelka byla moc hodná a spíš se každému věnovala individuálně, než že bychom museli všichni najednou dávat pozor. Zkoušení taky nehrozilo. Když navíc zjistila, že jsem v matematice oproti osnovám a potažmo i vrstevníkům asi půl roku pozadu – díky inovativním metodám mé třídní učitelky, která na svých osmi dětech ve třídě vesnické školy zrovna zkoušela nejnovější pedagogické trendy – vzdala všechny pokusy doučit mě za pár dnů násobilku a dovolila mi, abych si v matematice kreslila. Romana měla brzy dovoleno kreslit si se mnou – asi se ve škole v Kunčičkách taky učilo podle novátorských osnov…
Náš společný matematický projekt neměl s matematikou nic společného: vyráběly jsme loutky. Kreslila jsem pohádkové postavy a Romana mi pomáhala vybarvovat je a přidělávat lepicí páskou na špejle. Pod rukama mi postupně vznikla krásná princezna, odvážný princ, moudrý král, důstojná královna, zlý čaroděj i rozpustilý vodník. Romana seděla za stolem s rukama pod bradou a dívala se, jak mi postavičky přibývají pod rukama. Sotva se pohádková postava vyloupla na světlo boží, popadla pastelky a dala se do vybarvování všemi barvami. Já jsem pak většinou stříhala a ona zase přilepovala na špejle.
„Mám nápad,“ řekla, když dolepila vodníka.
Namísto toho, abychom ten den v odpolední siestě ležely každá ve své posteli, stály jsme na špičkách na jedné jediné volné posteli u protější stěny. Romana držela na špejli princeznu, krále a královnu, já prince, čaroděje a vodníka, a společně jsme s těmi papírovými herci sehrávaly před skleněnými tabulemi hotová pohádková dramata. A to všechno s nadějí, že si toho náš princ – ten, který ležel v posteli za zdí – všimne.
Zda si toho všiml nebo ne, se nám nepodařilo zjistit. Brousily jsme s Romanou často kolem pokoje nejstarších chlapců, ale dveře tam byly vždycky zavřené. A kdyby jen to – jako
na potvoru byly i do půlky natřené bílým nátěrem, aby nebylo vidět skoro vůbec nic. Vejít dovnitř – to jsme se neodvážily. Ne že bychom se tolik bály sestry… Ale pokoj nejstarších chlapců byl něco jako zakázané území. A dvě sedmileté holky, jedna s černými copy až po pás a druhá s nakrátko střiženými tmavě hnědými kudrnami, tak nějak samy od sebe věděly, že tam… Tam prostě nemůžou.
Ani nevím, odkud se ty kuličky vzaly a jak k nim Romana přišla. Pytlík malých různobarevných korálků, nebo spíš drobných perliček. Bylo zrovna odpoledne a z nudy jsme se jen tak poflakovaly po chodbě. Před pokojem nejstarších chlapců jsme se spontánně zastavily. A v tom to Romanu napadlo. Vytáhla zamyšleně z pytlíku jeden korálek. Pak si přidřepla, napřáhla se a vypálila korálek pod dveřmi rovnou do chlapeckého pokoje. Chvilku jsem na ni hleděla. A pak jsem neodolala. Za chvíli letěl pod dveřmi další.
Začaly jsme se smát.
Bylo to, jako bychom obelstily všechny vysoké zdi a zavřené dveře a vůbec všechny příkazy a zákazy, a konečně se dostaly tam, kam jsme chtěly. Tedy, ne úplně přímo, ale naše korálky létaly do pokoje jeden za druhým a to byl pocit, jako bychom tam skoro byly! Spojení bylo navázáno. Romana se smála a smála a u toho vybírala korálky, které se jí líbily, jeden si vždycky nechala a druhý podala mně. Klečely jsme u dveří, s pytlíkem ubývajících korálků a posílaly je pod dveřmi na střídačku jedna po druhé tak dlouho, dokud pytlík nebyl úplně prázdný, a dokud mě z toho smíchu nerozbolelo břicho.
„Co tady děláte?“ ozvalo se najednou. Zvedly jsme hlavu a spatřily někde vysoko nad námi tvář sestry, která si nás zamračeně prohlížela.
„Nic,“ odpověděla Romana a obě jsme se zvedly, abychom se vytratily.
Sestra ale začala něco tušit.
„Počkej,“ chytla Romanu za paži. „Co jste to tady… A od čeho máš ten pytlík?“ Romana se snažila ze sevření vykroutit, ale sestra ji chytla o to pevněji.
„To nic, nic v něm nebylo,“ trvala na svém Romana. „My už půjdeme.“
Sestra se tvářila podezíravě. Nakonec ale Romanu pustila.
Když v tom se otevřely dveře, u kterých jsme všechny tři stály. A ve dveřích se objevil hubený, vytáhlý kluk v pruhovaném pyžamu. Vypadal rozespale a vlasy měl jako vrabčí hnízdo. Chvilku na sebe se sestrou zírali, pak stočil pohled dolů na Romanu. Nakonec bezradně máchl rukou zpátky do pokoje a zaskřehotal právě mutujícím hlasem: „Sestři, pojďte se podívat. Ta děcka nám tu naházela nějaké svinstvo!“
Sestra udělala krok kupředu, a pak se zase zastavila. Hleděla jako opařená na podlahu pokrytou červenými, modrými, zelenými, žlutými a ještě kdovíjak barevnými korálky. Byly všude. U postelí, pod postelemi, u umyvadla, za umyvadlem, pod radiátorem – zkrátka úplně všude.
Stála jsem trochu opodál, ale i tak jsem nadskočila leknutím, když sestra začala na Romanu křičet. Nejdřív něco o tom, že si to odskáče, pak že to byl fakt špatný nápad a nakonec, že má na Romanu už opravdu zlost. Romana začala brečet a sestra na ni křičela dál, že teď už je
na brečení pozdě, že si to měla rozmyslet dřív, než vymyslela tuhle hovadinu.
„Ale my jsme to udělaly spolu!“ zakřičela pro změnu Romana na sestru a zalýkla se při tom slzami. A pak ukázala na mě: „Ona taky házela!“
Stála jsem jako přikovaná k podlaze, oči jsem měla sklopené a bála jsem se vzhlédnout. Jen jsem si představovala, jak se teď sestřiny oči odlepily od Romany a pomalu se zaměřují na mě. Čekala jsem jen, kdy mi nad hlavou začne burácet její hrozný hlas. Nestalo se tak. Bylo ticho.
„To určitě,“ řekla sestra o poznání tišeji. „A i kdyby, je mi jasné, kdo tu pitomost musel vymyslet! Už abys šla konečně domů, ty…!“ ulevila si ještě, a pak vydala jasný pokyn: „Posbíráš to do poslední kuličky.“
Konečně jsem našla odvahu zvednout oči. Setkaly se s Romaninýma. Provrtávala mě pohledem. Tak dělej, přiznej se, četla jsem v jejím pohledu. Tak řekni už, že jsi celou dobu korálky házela se mnou a jak ráda! Tak dělej, řekni to konečně!
Neřekla jsem nic.
Jen jsem tak stála a koukala. Nechtěla jsem jít do chlapeckého pokoje sbírat korálky. Cítila jsem tu potupu. Nešlo tu jenom o to uklidit si, co jsme natropily. Bylo v tom něco mnohem víc - co zraňovalo. O chlapeckém pokoji jsme snily, představovaly si, jak to tam asi vypadá a hlavně jak vypadá náš hrdina, který se rozhodl tak nešťastně kombinovat prášky s alkoholem. Teď byla Romana uvnitř, jenže to místo najednou pozbylo veškerou romantiku. Pro nás byl chlapecký pokoj vším. Pro ty vytáhlé kluky byla Romana jen děcko, které jim udělalo v pokoji svinčík. Ale přitom všem ponížení jsem vnímala, že je v té chvíli skrytá i určitá hrdost – hrdost Romany, která beze slova a za pohledu všech sbírala po kolenou v chlapeckém pokoji své korálky lásky…
Byl to konec našeho přátelství.
Romana se mnou od té doby nepromluvila ani slovo. Nabídla jsem jí, že jí nakreslím princeznu, tu nejkrásnější, jakou budu umět, s vlasy až na zem, ale jen ode mě znechuceně odvrátila oči. Už jsme se spolu nebavily. A pak – všechno se dělo najednou tak rychle. Odvezli mě na vyšetření a pan doktor řekl, že se můžu těšit domů. Druhý den přijela maminka s tatínkem a jeli jsme opravdu domů, ne na víkend, ale napořád, a doma byly moje starší sestry a taky babička, která upekla moji milovanou ořechovou bábovku… A když jsem měla plnou pusu té ořechové dobroty, možná, možná že jsem si ještě na moment vzpomněla na Romanu, která k louskání ořechů nepotřebovala vůbec nic kromě svých zubů… Jenže pak přišla škola
a kamarádky, které mi ve třídě na uvítanou vyrobily nástěnku ve tvaru srdíčka. No a taky učení. A matematika, ve které jsme se začali učit násobilku hned poté, co jsem se paní učitelce pochlubila, jak jsem si v nemocnici namísto matematiky mohla kreslit…
A tak jsem na Romanu nakonec úplně zapomněla. A možná, možná že by zůstal zapomenut někde na studených nemocničních chodbách dětského oddělení i celý tento příběh, kdyby… Kdybych se o více než dvacet let později jednoho pracovního dopoledne neocitla v Kunčičkách.
•
„Tak pojďte,“ zve mě do auta Mirek. „Ukážu vám, co v Kunčičkách děláme a jak to tam vlastně vypadá.“ Sedám si na sedadlo vedle něj. Uvnitř je příjemně vytopeno, odkládám šálu a rozpínám kabát.
Jen co se rozjedeme, Mirek se rozpovídá. Stará se o rodiny, co mají hodně dětí a málo peněz, kde jeden rodič chlastá anebo ještě hůř chlastají oba dva, kde žije víc generací v jedné místnosti. Chci ho pozvat na den dětí, který chystáme na Prašivé v Beskydech, aby se lidi
o téhle práci dozvěděli a taky aby měli možnost podpořit smysluplnou věc.
Za oknem auta se míhají domy, továrny a silnice a my míříme z centra na okraj Ostravy. Hovor plyne přirozeně od práce k rodině a od rodiny zase zpátky k práci. Přemýšlím nad tím, co je šílenější – Mirkova práce s romskými rodinami, anebo jeho vlastní rodina s několika dětmi v pěstounské péči. Kouknu na něj – vypadá docela klidně a spokojeně. Prošedivělé, lehce kudrnaté vlasy lemují tvář, která není nijak zvlášť ustaraná a strhaná, spíš naopak.
„Ta naše práce – no, někdy jsou vidět výsledky ale často prostě vůbec, a tak to musíme brát. Vyřešíme jeden problém a máme tu dva další. A s dětmi doma to máme úplně stejné,“ uzavírá se smíchem, když zastavujeme na malém prostranství u oprýskané, napůl zřícené zdi.
Jdeme se projít. Kabát si teď pro změnu zase zapínám až pod bradu a krk obmotávám šálou - je leden, sychravý a studený. Procházíme ulicemi, kolem činžovních domů a mě se zmocňuje zvláštní pocit, že je tady něco špatně. Barák, ulice, další barák, další ulice. Na tom by nebylo nic zvláštního. Zvláštní ale je, že jsou tu právě jen ty baráky a ulice. Jinak nic. Ani kousek parku, ani obchod, ba ani trafika. Vůbec nic. Ani dětské hřiště, ani houpačka. Jen tenká vrstva zmrzlého sněhu, která všechny ty baráky a ulice pokryla.
„To je ‚budoucnost‘, co?“ vytrhne mě ze zadumání Mirek. Podívám se směrem, kam s napůl pobaveným a napůl vážným výrazem ukazuje. Přece jen tu něco je… Na konci ulice stojí obchod, při troše dobré vůle by se dalo říct i malé nákupní centrum, očividně postavené už v dobách předrevolučních. Potvrzuje to nápis BUDOUCNOST vyvedený velkými tiskacími písmeny na průčelí budovy. Trojí dveře dávají tušit, že tu kdysi mohly být potraviny, řeznictví a zelenina. Maličká samoobsluha se choulí v levém rohu budovy i dnes. Další dvoje dveře ale patří hernám s automaty...
Zírám na ten zoufalý kontrast mezi tím, co je na budově napsáno a co je uvnitř, a v tom mi to konečně dojde. Tak tohle jsou, Romano, ty tvoje Kunčičky…
„Jestli nás chcete opravdu podpořit, jeden konkrétní nápad bych měl,“ vysvětluje Mirek, zatímco o nějakou chvíli později usrkávám kafe v jeho miniaturní kanceláři. „Máme tady jeden malý nevyužitý pozemek. Zahradu. Ale je v hrozném stavu. Už delší dobu přemýšlím nad tím, že kdyby se ji podařilo obnovit, mohli bychom v létě s dětmi, které k nám chodí, být venku. Nebo bychom mohli naučit jejich mámy něco si vypěstovat. Byl by tam záhon, lavička, pískoviště…“
Zkouším si to představit. Představovat si zahradu uprostřed Kunčiček je podobné jako představovat si studánku uprostřed pouště.
„Jsme domluvení,“ podáváme si s Mirkem ruku, když vystupuji z auta zase zpátky v centru Ostravy. Zaklapnou dveře, auto se rozjede a Mirek mi ještě na rozloučenou přes sklo zamává. Vzápětí mě opět udeří do nosu závan ledového vzduchu.
Třeba ještě stále žiješ v Kunčičkách, prolétne mi hlavou, když se snažím udržet u těla rozepnutý kabát a spěchám do tepla své kanceláře. A třeba ta zahrada bude, Romano, i pro tebe…