Kulturní úderka

Svou první kulturní úderku jsem absolvovala v červnu roku 1975. Vím to docela přesně.
Byla jsem tenkrát členkou Ostravského komorního sboru, zpívalo tam pět žen a čtyři muži. Dirigoval sbormistr František Hába. Přesně to vím hlavně ze dvou důvodů. Mé malé dcerce bylo osm měsíců, když jsem ji na čtrnáct dní opustila. Moje maminka mi to měla velmi za zlé. Také jsem si musela odložit závěrečnou zkoušku na řidičský průkaz – musela jsem ji pak dělat úplně sama. Maminka nevěděla, že těch úderek bude později víc. Nevěděla jsem to ani já, prostě jsem jela zpívat.
Tak tedy začátkem léta v roce 1975 jsme odjeli do Mariánských Lázní s kulturním programem pro rekreanty ROH . Tenkrát ještě naplno fungoval systém ROH-rekreací, tak jak to zamýšlel někdejší prezident Antonín Zápotocký podle hesla „Lázně patří pracujícím!“.
Znamenalo to, že jistá část lázeňských domů byla určena rekreantům, nebyly jim poskytovány procedury, ale mohli se společně vyžít v kultuře, sportu a dalších - povolených - aktivitách.
My jako účinkující jsme dostali rekreační poukaz – tedy ubytování a jídlo a dokonce nám zaměstnavatel proplatil i jízdné vlakem.
Naší povinností bylo během 14 dnů předvést deset celovečerních koncertů, což bylo docela zajímavé. Poznali jsme třeba dům Donbas, Leningrad a další nádherné budovy, kterým se, naštěstí, o patnáct let později vrátily jejich původní názvy. Ve všech čpěla závodní kuchyně, i když domy byly vybaveny koncertními sály a pořád ještě zachovalým vnitřním vybavením.
Náš soubor doprovázela menší, tuším pětičlenná instrumentální skupina, a program tvořily skladby z oblasti tak zvané vážné hudby. Zastoupeno bylo hlavně období renesance, baroka a klasicismu, ale zpívali jsme, v úpravách našeho sbormistra, i písně lidové. Tedy žádná dechovka nebo taneční hudba. Myslím si, že ten, kdo kulturním úderkám zadával úkoly, měl na mysli i výchovu pracujících o dovolené. No, prostě a jednoduše řečeno, i když byl program proveden výborně, posluchačů bylo většinou méně, než účinkujících. Vzpomínám si, že jednou byli posluchači dva. Ale i tehdy jsme vzorně nastoupili a předvedli bezvadný výkon. Později se mi to velmi hodilo při výuce a výchově mých žáků.
Náš sbormistr byl přísný. Nesměli jsme například jíst zmrzlinu, abychom neztratili hlas, zkoušky jsme měli naplánovány tak, abychom nemohli pěstovat "hlubší vztahy" se sovětskými turisty, kteří si nás velmi oblíbili. Chtěli jsme se s nimi koupat v lesním jezírku, které je od středu města vzdáleno asi tři kilometry. Takže ženská část souboru lítala každý den do kopce, aby se mohla vidět třeba s Koljou, bývalým šampionem ve vzpírání. Jednu po druhé nás zvedal v elegantních pózách před tím, než nás hodil do vody. Závistiví kolegové to hlásili sbormistrovi a to nebylo dobré. Ale koncerty jsme nakonec zvládli, domů jsme odjížděli s rozervaným  nitrem, ale další rok se přiblížil velmi rychle. To už vycestoval nově ustavený ženský komorní sbor OSTRAVA, doprovázela nás cimbálová muzika s výhradně mužským obsazením a náš sbormistr měl stále těžší hlavu.
V Mariánských Lázních jsme byli třikrát, následovaly Krkonoše – Pec pod Sněžkou a Harrachov, ale tam už jsme byli s našimi dětmi. Skupina se zmenšila, zůstaly čtyři zpěvačky, sbormistr a chůva, protože jelo i pět dětí. Opět čtrnáctidenní pobyt, jako honorář rekreační poukaz ROH.
Poznali jsme Krkonoše, kde nám občas šlo doslova a do písmene o život, protože jsme s dětmi  - nejstaršímu bylo pět a nejmladšímu necelé tři roky – vyráželi na túry. Sbormistr nechodil nikam, ale kdyby věděl, co nám hrozilo, nepustil by nás ani na krok.
Co byste řekli tomu, kdybyste po strastiplném tříhodinovém čekání ve frontě na lanovku zůstali s unaveným tříletým dítětem viset nad dvacetimetrovými smrky v nechráněné lanovkové sedačce, která se šíleně prověšovala? Děcko chtělo dolů, zabezpečení žádné a vedle nás seděla starší německá turistka, které celá situace viditelně ani trochu nevyhovovala. Výpadky v jízdě lanovkou se opakovaly víckrát. O něco později si moje dcerka nad Labským dolem usmyslela, že skočí dolů do propasti. Tenkrát jsem si skoro vykloubila rameno a dodnes mi z toho naskakuje husí kůže.
Na Vysočině, bylo to v Medlově, jsme dojížděli za posluchači do menší chaty po jezeře v chatrné pramici se svíčkami ve sklenicích od okurek. Seděli jsme v ní ve večerních toaletách a zpívali italské písně. Krásná je Neapol, O sole mio.
Byla to škola života. V Ženském komorním sboru Františka Háby, kde jsem pak zpívala téměř 25 let, jsem ztratila trému a kromě jiného se naučila ještě víc hospodařit s časem. Po umělecké stránce se mi toho dostalo nejvíc. Nešlo jenom o kvalitu výkonu, to byla samozřejmost. Naučila jsem se chápat publikum, seřadit program podle přání, ale nepodbízet se. Koncerty jsem také provázela mluveným slovem, ostatně na "kulturních úderkách" jsme se uváděly, zvlášť v tom nejkomornějším obsazení, vzájemně.
Prostě: na školách to byla teorie, v amatérském souboru praxe. Díky za všechno. I kulturním úderkám. Bylo to, a to i přes částečně budovatelskou náplň, velmi prospěšné.
Do některých míst, kde jsme účinkovali, jsem se už ve svém životě nedostala. Například do jedné vesničky na Vysočině, která se jmenovala Kadov. Víte, co jsem tam viděla? V horském potoce celé dno pokryté drobnými, bílými kvítky. Považte - v tekoucí vodě. Vidím to jako dnes: potok vystlaný jemným, bílým květinovým kobercem. Byla to taková krása, že na ni nemohu zapomenout. A poděkovat musím "kulturní úderce". I kdybych nechtěla.