Konec mamahotelu

„Večeře nebude?“ zeptal se mě jako obvykle. Dobře ví, že ta otázka je pro mě jak červený hadr v býčí aréně, ale nikdy si ji neodpustí. Celý den je doma, kouká do bedny a pořád by se cpal. Vypadá jak Sarka Farka loupežník, neupravený, dokonce trochu smrdí. Kde jsou ty časy, kdy jsem ho ráda očichávala. Byl nádherné miminko, usměvavé a voňavé.

„Ne, nebude, miláčku, nevařila jsem.“ Toho miláčka jsem patřičně zdůraznila, aby věděl, co si o něm myslím.

„No, mami, to přece nemyslíš vážně! Co mám jíst? Celý den na tebe čekám a ty nevaříš?“

Pomyslela jsem si: To vidím, že na mě čekáš a dokonce nic jiného neděláš, jen čekáš. Ale
s tím už je definitivní konec! „To je mi líto, že stále čekáš, miláčku. Ale špatným zprávám ještě není konec. Chci ti oznámit, že včerejší večeře byla poslední. Chlapečku, rozhodla jsem se, že už nebudu dál nakupovat, ani vařit. Pokud budeš doma a nebudeš chodit do práce, budeš si zajišťovat stravu sám. Já se o sebe umím postarat, ale od této chvíle už ti přestanu ubližovat tím, že za tebe všechno udělám. Jednou mi za to poděkuješ.“ Vydechla jsem si a byla jsem sama na sebe pyšná, že jsem mu to dokázala říct.

Zůstal stát s otevřenou pusou a jen zíral. Zná mě dost dobře, takže ví, že už názor nezměním.

S těžkým srdcem a také s trochou výčitek jsem v následujících dnech chodila domů s prázdnou nákupní taškou. Sama jsem jedla venku, tajně, aby to můj povedený synáček neviděl. Když zkonzumoval všechny zásoby, začalo být chvíli zle. Ale pud sebezáchovy zafungoval
a po několika dnech se můj synáček musel umýt, upravit a vyrazit na nákup. Jinou možnost neměl, pokud nechtěl umřít hlady. Občas bylo doma ticho, občas jsem si musela vyslechnout přednášku na téma zanedbávání povinné péče, ale vydržela jsem.

Po několika týdnech se mnou dokonce začal mluvit, a to tak, že se například zeptal, jak dlouho se vaří brambory. Nebo se zajímal, jak se obalují řízky – kdy přijde na řadu mouka, kdy vajíčko a kdy strouhanka.

Když naservíroval první řízek i mně, uvěřila jsem, že mám protentokrát vyhráno. Musela jsem se hodně zapřít, abych mu nezačala pomáhat. Vydržela jsem, miláček také.

Po letech mohu říci, že to byla krásná doba. Ale neměla jsem na vybranou – bylo nutné donutit dospělého kluka, aby se o sebe postaral. Dnes je to za námi, syn si našel práci a bydlí sám. Jsem klidná, umí si nakoupit i uvařit. A když ho chci pozlobit, zavolám mu a zeptám se: „Večeře nebude?“

2018/2019