Kočičí příběh

 Potemnělou kanceláří kriminálního komisaře plul kouřový mrak. Značně již prošedivělý kapitán potáhl z cigarety a přes tmavé brýle, jimiž kryl vrozenou zrakovou anomálii, si zkoumavě prohlížel svého pozdního návštěvníka.

„Pane kolego, z vašeho telefonátu úplně nechápu, co po mně vlastně chcete. Abych svolil k vyhlášení celostátního pátrání po uprchlé kočce? To přece se svou praxí nemůžete myslet vážně,“ přeměřil si nevěřícně mladšího muže s hodností poručíka. „Kromě toho - jak sám dobře víte - ten případ je už několik měsíců u ledu.“

Poručík chápal kapitánovu odtažitost a jistou okoralost - léta služby zjevně vykonala své. Bral ho jako svého velitele - přísného, ale spravedlivého. Tentokrát se ho ale kapitánova neochota dotkla. Byl to přece právě on, kdo si vyžádal, aby všechny nově zjištěné skutečnosti k případu Lucie Fouskové byly okamžitě hlášeny přímo jemu. A ačkoli by to šéf nepřiznal, bylo zjevné, že to nedořešené vyšetřování mu vězí v hlavě také.

„Se vším respektem k vašim zkušenostem, všechny důkazy jsem si podrobně prostudoval. A za závěry, které jsem vám telefonicky sdělil, si stojím,“ nechtěl se nechat odbýt poručík. „Když dovolíte, vysvětlím vám, k čemu jsem došel.“

„Tak mluvte, ale rychle. Rád bych si taky někdy odpočinul,“ odpověděl unaveně kapitán. Měl všeho za celý den až dost a ten mladík jako by neztrácel energii ani chvíli před půlnocí. Štval kapitána svou ambiciózností, zapálením  a neutuchajícím elánem jako predátor narušující jeho svrchované území.

„Tenhle deníček,“ vytáhl mladík z kabely ušmudlaný notýsek, „našla paní Fousková, když uklízela pokoj své dcery. Byl ukrytý pod podlahou. Analýza textu potvrdila, že rukopis patří skutečně Lucii.“ Poručík z plastového kelímku usrkl kávu, kterou si přinesl z nedalekého automatu, a začal předčítat.

„Vždycky jsem byla ta poslední vzadu. Šedá myš, černá ovce... Nebo černá kočka, která vyprášila kožich vždycky hlavně sama sobě. Začalo to už tím stupidním jménem – FOUSKOVÁ. Odmala si ze mě kvůli němu dělali srandu, prý ´Prašivá kočko, kdy se oholíš´?´, ´Kdes nechala ocas?´,´Škrábeš jako kočka!´, ´Neprskej, míco!´, ´Micinó, Lucinó!´ a tak...
Kamarádů jsem měla jenom pár, a i ti byli většinou jenom na baterky. Spolužáci si mě akorát dobírali. Máma mě furt komandovala. Zato starší ségra, ať se chovala jako sebevětší čůza, byla pokaždé za hvězdu. S tátou jsme se vlastně nikdy nepoznali. Odstěhoval se, ještě než jsem se narodila...
Všechno se ještě zhoršilo, když jsem vlítla do puberty. Celý svět kalil, randil, bavil se... Jenom já jsem pořád byla jako páté kolo u vozu. A přitom jsem tak toužila po někom, kdo by mě měl… RÁD.“

Kapitán se ušklíbl. Sebelítostivé výlevy ho nudily. „Odsud přechází pisatelka k obrazným vyjádřením,“ prohlásil přesvědčeně poručík.

„V té době jsem se začala víc zajímat o kočky. Vždycky jsem je nenáviděla. Ale teď, když jsem se o nich dozvěděla víc, začalo mě přitahovat, jak je lidi měli rádi, jak byly krásné, po každém pádu se dokázaly oklepat, chvíli nevydržely na jednom místě, prolezly každé zákoutí... Prostě byly přesně můj pravý opak. Začala jsem jimi být posedlá. Chtěla jsem být jako ony!“

„Kočky symbolizují její vrstevnice,“ vysvětlil poručík.

„Začínala jsem z toho bláznit. Dokonce jsem jednoho dne zjistila, že už i pouštím CHLUPY. Docela mě to děsilo. Pak jsem za nocí začala mít pocit, že se proměňuju ve SKUTEČNOU kočku. Bylo to tak... divné. Nevěděla jsem, co dělat.
Ale když se to samé několikrát zopakovalo, řekla jsem si: ´Nebul, máš cos chtěla, tak toho využij.´ A tak jsem v noci začala tajně vyrážet do města.
Ze začátku mi to nebylo moc příjemné. Všude hluk, světla, auta, otravný smích... Cítila jsem se ztracená.“

„Tohle byla průhledná metafora pohlavního a duševního dozrávání v období puberty. Až posud vlastně píše o svém dospívání. Teď to teprve začne být zajímavé,“ upozornil poručík.

„Až do chvíle, kdy jsem potkala JEHO.“

V textu protkaném emotikony se poprvé objevil usměvavý smajlík. Tváří kapitána, který až dosud působil, jako by byl duchem nepřítomen, zčistajasna problesklo cosi jako zájem. Odvrátil zrak od okna, skrze něž až dosud netečně pozoroval vycházející úplněk, a zahleděl se na svého kolegu. Zavětřil. A poručík vycítil příležitost.

„Zachránil mě před bezdomovci – chtěli si mě upéct!“ líčila Lucie dál své trampoty. „Ale můj hrdina je poškrábal tak, že nakonec radši zdrhli. Hrozně se mi líbil... Měl tak mužně hrubé tlapy a zvláštně hypnotické dvojbarevné oči... Ještě nikdy jsem takové neviděla. On byl první, kdo mi řekl, jaká že jsem prý krásná kočička. Nabídl mi, že mě provede po městě. Prý už ho má za ty roky prochozené. Vzal mě na skládku.“

„Tomu rozumím tak, že ji neznámý muž zachránil před nějakým násilným trestným činem,“ řekl poručík. „Skládku chápu jako nějaký podnik třetí cenové skupiny. Zachránce nejspíš nebyl příliš na úrovni.“

„Pohostil mě,“ pokračovala Luciina kočičí romance. „Nikdy bych nevěřila, že čerstvé myši a syrové ryby jsou TAKOVÁ dobrota! Od té doby jsme se toulali spolu. Byl tak pozorný - ukázal mi stoky, kanály... Vymetli jsme každý kout! Proháněli jsme myši, kde se dalo. Pozorovali jsme měsíc. A všechno to bylo tak - KRÁSNÉ. Nejdřív se neměl moc do řeči, ale potom, co jsem se mu se svým příběhem svěřila já, rozpovídal se o svém životě i on. K mému překvapení to byl taky člověk!“

Muž s cigaretou se zamračil. Poručíkova pozdní návštěva mu očividně byla čím dál nepříjemnější.

„I on vedl od patnácti dva životy jako já. A taky, stejně jako já, byl s tím druhým spokojenější. Mezi lidmi se cítil opuštěný... Říkal, že je už starý kocour, v práci si moc zábavy neužije, spíš naopak, a tohle je tak jeho jediné povyražení.
Staral se o mě jako strážný anděl. Byla jsem si jistá – je to ten pravý. Sblížili jsme se... Z nezralého koťátka ze mě udělal zkušenou kočku,“ mihnul se na stránce pro změnu mrkající smajlík. „Vlastně jsem se poprvé v životě zamilovala. Od té doby se cítím, jako bych našla důvod žít. Ale chodíme spolu už pár měsíců a mě nebaví být pořád ta druhá,“ změnila Lucie náhle tón. „Stejně říkal, že si s manželkou nerozumí a děti už jsou dávno z domu, tak o co jde! Nebo si snad myslel, že jenom oblbne mladou holku a pak se v klídku vrátí domů k té své staré rašpli?! To by se tedy ten můj kocourek zatraceně spletl! Už jsme to řešili tolikrát, ale i tak se pořád k ničemu nemá!“

Písmo jasně dokládalo, jak se stupňovalo Luciino rozčilení.

„Tak jsem ho po naší minulé schůzce tajně sledovala, abych zjistila, kde bydlí.“

Pokuřující muž překvapeně zvedl obočí.

„A teď mu dám na vybranou – buď to o nás veřejně řekne on, nebo to udělám já. Kéž by to vyšlo...,“ zněla poslední slova deníku.

„Všechny důkazy nasvědčují tomu, že pachatelem Luciina zmizení byl zmiňovaný ženatý muž -“

„Pachatelem?!“ Kapitán zalapal po dechu.

„Ano, jsem přesvědčený, že nejdřív bezcitně zneužil své mentální převahy a její naivity a následně se snažil utajit svůj nemanželský poměr s ní,“ uzavřel poručík a spokojeně si prohrábl kštici.

Kapitán se zachmuřil. Típl cigaretu a významně si škrábal lysou hlavu.

„Tak to by mi stačilo,“ utrousil studeně. „Podívejte, ta vaše teze je bezesporu zajímavá. Nicméně se obávám, že v tom textu vidíte něco, co tam není. Psychologický posudek jasně říká, že pohřešovaná je obzvlášť závažný psychiatrický případ, trpící mnohačetnou poruchou osobnosti, která si systematicky vytváří patologické vazby k opačnému pohlaví, protože jí chybí adekvátní mužské vzory.“

Poručík se svému nadřízenému snažil vstoupit do řeči. Ale neúspěšně. Oběma mužům zkysly výrazy ve tváři jako prošlé mléko.

„Fousková byla dlouhodobě pod vlivem těžkých antidepresiv, která mohla lehce vyvolat popisované halucinace. Váš materiál tedy má z hlediska vyšetřování – bohužel – minimální význam,“ prskl na mladšího spolupracovníka kapitán.

Kdyby to bylo možné, ti dva by si nejspíš vyškrábali oči.

„Ale pane doktore...!“ Poručík zkusil poslední trik, který ho napadl. Věděl, že tohle oslovení jeho nadřízenému vždycky pošimrá ego. Tentokrát ale nestačilo ani to. Kapitán s ním definitivně ztratil trpělivost.

„Podívejte, oceňuji vaše pracovní nasazení. Nicméně - musíte si uvědomit, že mluvíte o prokazatelně psychicky labilní puberťačce. A pokud se vaše žádost neopírá o žádné racionálnější důkazy, než jsou ničím nepodložené fantaskní smyšlenky, nemám jinou možnost, než ji zamítnout,“ ukončil kapitán nekompromisně diskuzi.

Poručík zbrunátněl. Ten věčně naježený dědek si představuje, že ho z té jeho sesle odezou snad až nohama napřed?! Jak dlouho tu jako ještě hodláš přesluhovat, než vyklidíš místo někomu schopnějšímu? Ale počkej ty zapšklá vykopávko, já ti ještě zatnu tipec. „Jak myslíte, pane doktore. V tom případě mi nezbude nic jiného, než abych pro podezření z  podjatosti přednesl svou žádost přímo vašemu nadřízenému,“ vytáhl poručík poslední eso z rukávu.

Takže ten kariéristický parchant mě chce tlačit do kouta, ulevil si v duchu kapitán. Ty jsi taky takový ztracený případ. Stejně, jako ta ubožačka. Smiř se s tím, že ode mě žádnou smetanu neslízneš, šplhounský smrade. Ještě ti ukážu, kdo je tady šéf.

„To je samozřejmě vaše právo, v jehož uplatnění vám nemohu zabránit,“ nedal na sobě navenek znát ani náznak znepokojení. „Můžete jít. Přeji vám klidnou noc, pane bakaláři,“ uzavřel pohrdlivě. Poručík popadl Luciin notýsek a nakvašeně za sebou zavřel dveře.

Ještě toho večera tragicky zemřel.

Havaroval, když projížděl zapadlou částí města a snažil se vyhnout kocourovi s modrozelenými duhovkami, který mu zničehonic vběhl pod kola.

Z vraku auta se ztratily všechny důkazy k případu Fousková. A tak nikdy nebyl uspokojivě objasněn.

2016/2017