Knihovna

Stoupal jsem po schodech až do třetího patra západního křídla. Vší silou jsem zatlačildo těžkých dřevěných dveří, podlaha zaskřípala a já vešel dovnitř. Tmavou místnost stěží ozařoval měsíční svit, který pronikal starodávnými, temně rudými závěsy s vetkanými vzory zlatých lilií. Bůhví proč je sem zavěsil některý z mých předků. Příruční petrolejová lampa stála připravena jako vždy na malém stolku za dveřmi a hned vedle ní v malé krabičce, ležela poslední zápalka.
Škrtnul jsem jí. Obláček síry zavoněl a na okamžik přebil zatuchlost vlhkého dřeva a starého papíru. Na mohutné police z tmavě hnědého lipového dřeva a zaprášené hřbety knih dopadlo nažloutlé světlo lampy, kterou jsem teď pevně svíral v levé ruce.
Vysoké knihovny stály v řadách za sebou a podél stěn jako nehybné monolity – tajemné, naplněné minulostí, přítomností i budoucností. V každé z nich byly naskládány stovky svazků. Jedno dílo za druhým, oceány inspirace, dřina i vášeň schovaná za probdělými nocemi.
Za každou knihou spisovatelský osud, jedinečné vnitřní pohnutky, které vedly autorovu ruku k tomu, aby tvořil. Jejich díla byla často a nepochybně vykoupena ztrátou každodenních radostí.
Kráčel jsem dřevěnými uličkami a zlehka se dotýkal hřbetů knih, do nichž byly vyraženy názvy. Některé z nich mi byly povědomé, jiné jsem toho večera spatřil poprvé. A byla mezi nimi i díla mých přátel, z nichž mnozí zůstávali stejně nepochopení jako já. Procházel jsem se mezi knihovnami a vzpomínal. Oči mi utkvěly na knize Krysí mor Damiana Bradforda – spisovatele, jehož nemilosrdně pověsili za jeho symbolická zobrazení kněží jako temných přisluhovačů, kteří svou mocí měnili věřící v masožravé krysy šířící mor. Ruka mi přejela
po hřbetu další z knih, Letu holubice mezi dravci, kterou napsala Marisa Raymondová, mladá spisovatelka, plná ideálů, která věřila, že ženský půvab umírá stejně jako holubice ve spárech orla. Její nahé a znesvěcené tělo našli v příkopu nedaleko krčmy v městečku Tarrothall.
Nejvíc ze všeho jsem však obdivoval díla Allana Langbettera, hubeného mladíka, který se i přes všechnu nepřízeň osudu stále usmíval a všem nám dodával odvahu. Neuznával cenzuru, věřil, že literatura má především nutit lidi přemýšlet o životě a o nás samotných, klást nám otázky, ať jsou jakkoli nepříjemné a šokující. Bylo hrozné, když jsem musel policii potvrdit Allanovu totožnost. Jeho nafouklé tělo vyplavalo asi dvacet mil od kamenného mostu, kterému nikdo neřekl jinak než most sebevrahů. Allan neměl žádnou rodinu, alespoň ne takovou, která by o něj stála. Spolu s Marisou a našimi přáteli jsme ho pohřbili na pozemcích za mým sídlem. Městský kněz ho odmítl pohřbít mezi ostatními, kteří zemřeli z boží vůle a ne ze své vlastní.
Nikdo z nich mi už nenapíše. Miloval jsem jejich dopisy. Když jsem si to uvědomil, udělalo se mi zle. Opřel jsem se o nejbližší knihovnu. Znovu jsem viděl Allanovo rozkládající se tělo a nedokázal jsem se nadechnout.
Připadal jsem si jako v Damianově knize: krysy uštvaly nebeské ptáky, nejprve jim vytrhaly pera, vyrvaly jazyk a nakonec je shodily z vysoké kostelní věže do hlubin samoty a zapomnění.
Chvíli jsem seděl na zemi a snažil se na nic nemyslet. V rohu místnosti stály starožitné kyvadlové hodiny, které upoutaly mou pozornost. Ukazovaly za pět minut půlnoc. Otřásl jsem se, jako bych teď slyšel jen jejich bezduché tikání. Mosazné kyvadlo neúprosně ohlašovalo příchod něčeho temného.
„Je tu někdo?“ vyhrkl jsem do prázdna. Zaslechl jsem tiché našlapování a pak vrznutí masivních dveří – cvakl zámek.
Ozvala se rána, jakoby někdo prudce mrštil skleněnou vázou. Vzápětí jsem ucítil těžký zápach palící se tkaniny a petroleje. Obklopil mne dým, hustý a bílý jako ranní mlha. Vyrazil jsem ke dveřím a spatřil roztříštěnou petrolejku, od níž se šířily plameny z rozlitého petroleje. Stiskl jsem kliku – dveře se ani nepohnuly. Oči mi slzely, hustý dým je nesnesitelně dráždil. Oheň se rychle šířil a stravoval okenní závěsy. Pak přeskočil na starou skříň pod okny a z ní
na moje vzácné knihy. Rozpáleným chřtánem hltal jednu za druhou.     
Začal jsem hledat cestu ven. Vtom jsem zaslechl další ránu, jako by něco těžkého prolétlo zavřeným oknem. Teď už jsem si byl jist, že v hořící knihovně nejsem sám. Vzápětí něco kovového dopadlo na dlažbu hluboko pod oknem mé knihovny. Přiskočil jsem k němu
a z výšky jsem uviděl velký železný klíč. Byl to nepochybně klíč k mému největšímu bohatství – k mé knihovně.
Zloděj, napadlo mě a vyrazil jsem za ním. Proboha, vždyť on má moje šaty…!
Jak se sem dostal? Musel přijít ještě přede mnou…
Rozběhl jsem se k němu. Vztáhl jsem k němu ruku a uvědomil si, že má na sobě stejnou košili, jakou mi ušila matka. Copak ji může mít ještě někdo jiný?
„Hej, kdes´ ji vzal?“
Než jsem se mu stačil podívat do tváře, utekl pryč.
Svatá panno, vždyť on hoří! Košile na něm vzplanula a pak mi zmizel z dohledu.
Přísahal bych, že jsem viděl svého dvojníka.  
Vrhl jsem se mezi hořící police.  Cítil jsem palčivou bolest na prsou, kašlal jsem, jako by se oheň usadil na dně mých plic. Spatřil jsem hodiny: dlouhá ručička se přiblížila k číslu dvanáct.
Je to jen noční můra, tohle nemůže být skutečné, přesvědčoval jsem sám sebe.
Hodiny strávené psaním a žádný odpočinek mě dohnaly k šílenství. Ale ta bolest na prsou, to horko…
Pohltil mě strach, který jsem už znal. Strach ze smrti.  
Zhroutil jsem se do křesla.
Kdo byl ten žhář? A proč je mi to všechno tak povědomé?
Poslední minuta, napadlo mě. Ale proč…?
Každý další pohyb kyvadla ohlašoval blížící se konec. Měl bych se zvednout, ale nedokážu to. Je pozdě. Kyvadlo se naposledy zhouplo do strany a hodiny se zastavily.
V tom okamžiku se místnost začala měnit. Mohutné skříně se začaly samy od sebe přesouvat. Strop se zvedl a spolu s ním rostly i moje knihovny. Jedna za druhou jakoby tančily ve tmě obklopeny ničivým požárem. Na chvíli jsem zapomněl, kde jsem a co mě čeká. Jejich tanec mě doslova uhranul.
Ze strnulosti mě probudilo pálení ruky. Oheň! Plazil se po mé ruce jako had, který zaživa požírá mé prsty a zápěstí. Zachvátila mě nepopsatelná bolest. Knihovny kolem mě tančily ještě víc. Obklopily mě a uzavřely v jakémsi kruhu, v němž se vznášel jedovatý dým. Zatočila se mi hlava a já upadl.
Pak plameny ustoupily a zhasly. Obklopila mě hustá tma nasycená pachem doutnajícího dřeva a spáleného lidského masa. Omdlel jsem.
Zdálo se mi, že jsem ve své pracovně, sedím u stolu a píšu příběh, ale vůbec nevím o čem. Možná o zakázané lásce, nebo fascinujícím dobrodružství, o ztracené víře v lidské pochopení a milosrdenství, nebo snad o lidech, kteří se honili za mocí a cestičku měli dlážděnou zakrváceným peřím mých přátel.  
Když jsem se probudil, ležel jsem na studené podlaze uprostřed knihovny a třásl se zimou. Špatně jsem viděl, ale zdálo se, že je vše na svém místě - po požáru ani stopy. Knihy, police, stoly, skříně i vysoká váza a stojací hodiny vypadaly jako dřív - nedotčené ničivým živlem.
Za skleněnou tabulkou hodin se opět volně pohupovalo kyvadlo a ručičky ukazovaly půl druhé ráno. Tak přece – byl to sen.
Necítil jsem už žádnou bolest. Pořád jsem ležel na studené podlaze, když se přede mnou vztyčila vysoká postava zahalená v plášti.
Knihovník.
Jako by někdo uvolnil mříže, věznící mé zoufalé vzpomínky. Knihovníkovi jsem nikdy neviděl do tváře. Zpod černého pláště ke mně natáhl ruku se slovy: „Tak už víš, kdo to byl?“
Znal jsem odpověď na Knihovníkovu otázku, přesto jsem se bál vyslovit ji nahlas. Nebyl jsem připraven postavit se pravdě. Nejprve přišla ztráta, pak bolest, samota a nakonec zavržení, jež mne dohnalo na místo, které jsem tak miloval.
To já jsem chtěl skončit to utrpení, to pozemské peklo. A vybral jsem si k tomu knihovnu. Teď tu pykám za své činy, za svůj hřích a prožívám očistec. Každý den za sebou zamykám mohutné dveře knihovny a házím klíč do hlubiny. Já sám…
„Zítra pět minut před půlnocí?“ zeptal se Knihovník a já jsem poprvé od požáru uslyšel v jeho hlase soucit.
Otočil jsem se a prošel zavřenými dveřmi ven.
Zítra se konečně pět minut před půlnocí postavím - sám sobě.
2018/2019