karinčiny náladičky

Karinčiny náladičky

Zuřím. Jak já, kurva, zuřím. Kráva jedna posraná. Netuší, že si zahrává s ďáblem. Vzteky nemůžu ani mluvit. Hučí mi v hlavě a tep mám snad čtyři sta. Lapám po dechu. Mám chuť řvát a vraždit zároveň. Ale vztek je v tuto chvíli můj nejlepší spojenec. Nasávám vzduch do plic a zeširoka se usmívám. Nechť se otevřou brány pekelné.

To je krása. Je poledne. Slunce nemilosrdně rozpaluje náměstí a lidi se pomalu plouží. Sedím v křesílku v kavárně a po těle se mi rozlévá ledové blaho v podobě mražené kávy. Tvář nastavuji ostrému slunci a pozoruji městský ruch. Někde v té betonové džungli cvrlikají ptáci. Kousek dál křičí banda dětí a z kavárny huláká rádio. Ale pro mě se čas zastavil. Endorfiny vyplavené kávou mě takřka nadnášejí. Ještě víc se rozvaluju v křesle. Miluju městský ruch.