Jeden den v mém životě

(Od nepovedeného školení k nádhernému baletu)

Je sobota a je podzim. Vstávám do sobotního rána a není to sobotní ráno, jaké mám ráda. Sobota je jindy jedním z mých nejoblíbenějších dnů, sobota totiž znamená  ráno vstávat, kdy se mi zachce, nikam nepospíchat, chodit v pyžamu, jak dlouho chci, obědvat, kdy se mi zamane a co se mi zamane. Je to prostě můj den. Užít si ho v pohodě u knihy a filmů, jet na výlet, dělat prostě to, na co mám chuť a na co nemám v týdnu čas.

Ale dnes je to sobota jiná.  Ráno mě probouzí budík, a to znamená, že musím vstávat a žádný klídek – ráno jako po celý týden. Tak tedy vstanu, umyji se, nasnídám, ve spěchu se obléknu a na tramvaj už skoro letím. Mám dnes totiž „metodický seminář“ na konzervatoři a docela se těším, i když je sobota. Téma mě zajímá, týká se mé profese, a tak se těším, že získám nějaké nové impulzy. Po čtyřech hodinách ale odcházím zklamaná a skoro naštvaná. Instruktáž nestála za nic. Lektor se nepřipravil, školení tvořily historky z jeho života. Nic nového jsem se nedozvěděla. Jediným světlým momentem ztraceného sobotního dopoledne bylo, že jsem na semináři potkala spolužačku ze studií a domluvily jsme si rande v létě. Takže nakonec přece jen nějaký přínos.

Odpoledne je volné. A protože si už nějakou dobu chci koupit klasickou černou sukni, vydávám se do obchodního centra Karolína s jediným úmyslem - za každou cenu nalézt a koupit černou sukni. Vypadá to, že mám štěstí. Vejdu do prvního obchodu, celý ho projdu a ukořistím pět sukní. Jedna z nich je modrá, ale líbí se mi, tak si ji přiberu taky. Nesnáším zkoušení šatů v kabinkách: připadám si najednou moc velká, neforemná, všechno je mi úzké, malé, ve všem vypadám nemožně. Ale vítězím -  jedna sukně mi kupodivu docela padne a je to právě ta modrá. Chtěla jsem sice původně černou, ale co - i modrá je dobrá. Mám radost, že se mi podařilo koupit, co jsem chtěla, a utíkám domů.

Večer jdu totiž do divadla na premiéru baletu Chaplin a musím ještě před tím upéct štrůdl. Co štrůdl – několik štrůdlů: v neděli přijdou děti na oběd a štrůdl ke kávičce nesmí chybět.

A pak už se blíží večer, tak rychle šaty, nalíčení, vklouznu do lodiček a jako vždy letím na tramvaj na poslední chvíli. Divadlo stíhám, kamarádka na mě čeká a já už se začínám těšit. Světla zhasínají a balet začíná. Příběh Chaplina a jeho filmové postavy Tuláka je dojemný, krásný a smutný. Jsem uchvácena a dojata, ještě jsem takový balet neviděla. Byl to vlastně příběh vyprávěný tancem. A tančili jej krásně. Vážně - nádherně.

Po představení si jdeme ještě chvíli sednout do naší oblíbené hospůdky. Jsme obě plné dojmů a večer zakončíme u dobrého pivka a „česnekačky“. Když pak večer usínám, znovu se mi před očima odvíjejí obrazy z onoho úchvatného baletu.

Byla to pěkná sobota.

2015/2016