Jak přišla na svět moje Karolínka

Porodu jsem se velmi bála. Přemýšlela jsem, jak to udělat, abych nemusela rodit. Prosila jsem Petra, svého kamaráda a porodníka, ať mi udělá císařský řez. Naivně jsem se domnívala, že je to méně náročná a méně bolestivá verze porodu. Petr to odmítl, protože jde o velkou břišní operaci a může být i nebezpečná. Snažila jsem se smířit s tím, že budu rodit klasickým způsobem, nic jiného jsem stejně nevymyslela a dítě se z mého břicha muselo dostat ven.

V nemocnici mi dělali před porodem ještě nějaké testy a výsledky nebyly dobré. Petr mi volal a domluvili jsme se, že 11. února v 16 hodin přijedu za ním do nemocnice.

Byli tam všichni. Byl tam tatínek mého dítěte, můj tatínek, moje maminka a také moje sestra. Můj tatínek je lékař gynekolog-porodník. Byl nervóznější než všichni kolem. Když mne připravovali, všichni odešli do blízké restaurace a na kuráž si dali něco dobrého. Já bych si dala taky, ale už to nešlo. Petr mne ještě vyšetřil a rozhodl se pro císařský řez.

Hurááá, myslela jsem si. To bude pohoda.

Po návratu z nezbytného občerstvení si můj tatínek promluvil s Petrem, kterého znal zdřívějška, a souhlasil s jeho názorem, že provedou císařský řez. Členové mé rodiny nemohli být u porodu, zůstali na chodbě a trpělivě čekali.

Na operačním sál ke mně přistoupil lékař, který mi začal něco píchat do páteře, asi injekce. Bylo to velice nepříjemné a chtěla jsem utéct. Myslím, že to poznal, a začal mi vykládat o víně, o víně bílém a červeném, jaké víno má rád, ptal se mne, jaké víno mám ráda já, a mé myšlenky úprkem zmizely. Po chvíli jsem zjistila, že mi chybí dolní polovina těla. Nikdo mi ji neodřízl, pouze mi ji ten hodný lékař umrtvil, abych nic necítila, až mi budou řezat břicho.

Petr mne průběžně kontroloval a uklidňoval, protože má panika se stále zvětšovala.

Porod císařským řezem začal. Nic jsem necítila, jen nějaké tahání. Slyšela jsem Petra, jak říká, že hodně krvácím. Pak jsem ztratila vědomí. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když jsem se probrala, uslyšela jsem Karolínku. Dětský lékař ji odnesl do vedlejší místnosti. Petr vše zkontroloval a zašil mi břicho. Přinesli Karolínku a položili mi ji na prsa. Bylo to velice zvláštní, ale krásné. Měla nečekaně dlouhé nožičky.

Opět nás rozdělili, každou z nás odvezli na jiné oddělení nemocnice. Když mne odváželi, uvědomila jsem si, že se nemůžu postavit a odkráčet po svých. Byl to nejhorší pocit v mém životě a nikdy na něj nezapomenu – pocit absolutní bezmoci.

Ráno jsem se vzbudila a příšerně mě bolelo břicho. Petr mi dával léky na bolest, ale nemohly být moc silné, protože jsem kojila Karolínku. Nemohla jsem nijak ohnout břicho, posadit se
a vstát z postele. Musela jsem se překutálet na bok, velice opatrně dát nohy z postele dolů
a nějakým zázrakem se na ně postavit. Vstávání z postele obvykle trvalo půl hodiny. Sestřičky byly nelítostné, nutily mne vstát a chodit. Vůbec mi s tím nepomáhaly. Tvrdily, že se musím hýbat sama a trénovat, abych byla rychleji v pořádku. Záviděla jsem ženě, která ležela vedle mne a rodila klasickým způsobem, protože z postele vstávala normálně a nic ji nebolelo. Byla jsem zoufalá. Navíc, jsem pečovala o Karolínku. Kojila jsem ji, koupala, převlékala, přebalovala.

Po několika dnech, ani nevím kolika, nás propustili domů. Další měsíc jsem brala léky
na bolest a trvalo dlouho, než jsem měla břicho zcela v pořádku. Kdybych neměla Karolínku, byl by porod a dny následující těmi nejhoršími v mém životě.

2018/2019