Jak jsem nedohonil Matěje

V každém lese žije spousta zvířátek.  A také já - vlk; velký, krásný, šedivý vlk. Samozřejmě i silný, s velkými zuby. Říkají o mě, že jsem zlý. Nechápu, kam na to ti lidé chodí. Jsem věrný, dobře se starám o naše vlčata, dokonce poslouchám šéfku naší smečky!   A víte, co mě štve ještě víc? Každý pes, můj zdomácnělý příbuzný, má jméno. I kdejaká číča, kráva nebo koza se nějak jmenuje. Ale já jsem pořád jenom „zlý vlk“.

V malé chaloupce u lesa žijí se svou mámou Lízou čtyři kůzlata.  Jak jinak? Kůzlátka přece potřebují běhat, takže třeba v paneláku by jim to moc nešlo. Představte si hustý smrkový les, ve kterém je šero i za bílého dne, pod ním svah – velkou zelenou louku, v létě plnou drobného kvítí. Rád se na ní vyhřívám na sluníčku.  A pod tímhle svahem stojí pár lidských chalup. Často se odtud ozývá smích, občas hartusení, ale hlavně to někdy odtud tak krásně voní. Já tam však nechodím, nemají mne rádi, protože se mne všichni bojí. A já bych tak rád s nimi někdy aspoň chviličku pobyl a ochutnal nějakou dobrotu.

Malá dřevěná chaloupka, ve které žije rohatá koza Líza se svými čtyřmi kůzlátky, se krčí nahoře na tom kopci, pod větvemi tmavě zelených smrků. Někdy sleduju jejich rodinku, přikrčený v houští. To je zábava! Především to černé kůzle, říkají mu kozlík Matěj, to je malý čert.  Jak ten umí vyskakovat, přetáčet se ve vzduchu a honit své sourozence. Ti tři jsou všichni bílí, po mámě.  Mamka koza to má těžké. Musí stále hlídat svoji drobotinu. Nesmí ji pustit ani na chvilku z očí, okamžitě by se zaběhla. Mně by to tedy vůbec nevadilo. Pořád je nabádá, aby kůzlata neběhala daleko, protože v okolí žije vlk a mohl by jim ublížit.

Jednoho dne jsem ležel na louce a už už jsem usínal. Vtom jsem koutkem oka zahlédl, jak po louce dolů do údolí šlape Líza s nůší na zádech. Asi pro krmení svým dětem. Počkal jsem, až se mi ztratila z očí, a potichu jsem doběhl ke kozímu domečku. Přede dveřmi jsem se zaposlouchal. Panejo! Tam byl rambajs! Kůzlátka skákala, výskala a běhala po světničce.

Vzal jsem za kliku. Bylo zamčeno. Zaťukal jsem na dveře. Nic. Musel jsem přidat na síle.

Uvnitř to ztichlo, ale za dveřmi jsem uslyšel šuškání.

Zavolal jsem: „Kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka, vaše máma přišla, mlíčko vám přinesla…“

Chvíli bylo ticho, pak se ozval drobný hlásek, myslím, že to byl Matěj: „Ne ne, ty nejsi naše maminka, naše maminka má tenčí hlásek, ty jsi vlk!“

Hrom aby do toho bacil, zuřil jsem. Co teď? Aha, už vím. Zaběhnu dolů do vesničky
a požádám kováře, aby mi opiloval jazyk. Určitě potom budu mít tenčí hlas. Pelášil jsem z kopce dolů, abych mohl rychle zase zpátky.

Kovář si mě prohlížel nedůvěřivě, s přivřenýma očima; takovou návštěvu nemívá každý den. Nejdříve měl chuť vzít do ruky pohrabáč a praštit mne, ale tvářil jsem se velmi pokorně. Usoudil, že mi může věřit a jazyk mi opiloval. Tedy, řeknu vám, hezký zážitek to nebyl. Kvílel jsem a kňučel. Ale pořád jsem měl před očima chaloupku na kopci a v ní kůzlátka.

Za chvíli jsem zase stál u jejich domečku. Znovu jsem zaťukal a odříkal svou říkanku.  Kůzlátka se radila, chvilku to vypadalo, že dveře otevřou, ale nakonec mne dovnitř zase nepustila. Seděl jsem před domečkem a lámal si hlavu, jak na ně vyzrát. I když se mi ta představa moc nezamlouvala, seběhl jsem zase dolů ke kováři. Znovu se pilníkem snažil ztenčit mi jazyk. Bolelo to jako hrom. Rozhodl jsem se, že tentokrát je to už naposled.

   Zpátky do kopce jsem šel pomalu, unavený z toho všeho běhání a trápení. Svou říkanku ´kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka, vaše máma přišla, mlíčko vám přinesla…´ jsem odříkal tenounkým, sladkým hláskem. Chvíli se zdálo, že kůzlátka nevědí, co udělat, ale najednou se dveře otevřely a z nich vyběhla bílá drobná stvoření, vzadu za nimi jedno černé, a  volala:  „Maminko, to je dobře, že jsi doma, byl tady vlk. “

Zaradoval jsem se. Kůzlátka rychle pochopila, že je zle. Úprkem se rozběhla po louce dolů. Pustil jsem se za Matějem. Vyběhl jako poslední, tak jsem si myslel, že ho rychle doženu.
 Ale to jsem se mýlil. Chytit takové rozparáděné kůzle není jen tak.  Běžel jsem za ním, jenže kozlík byl jednou vlevo, pak zase vpravo.

A pak - kde se vzala, tu se vzala - stála přede mnou koza Líza. Když uviděla tu spoušť, shodila nůši, sklonila hlavu a špičatými rohy si to namířila rovnou ke mně. Na nic jsem nečekal, už jsem nebyl unavený. Jak já pelášil k lesu! Byl jsem rád, že jsem skončil se zdravou kůží. Ulehl jsem v lese do houští, oddychoval a sliboval si, že to příště zvládnu určitě lépe.

Zpovzdálí jsem sledoval, jak maminka koza svolává své děti a odvádí je domů. Kůzlátka slibovala, že napříště budou maminku opravdu, ale opravdu poslouchat.

2018/2019