Husy

Když moje snacha pozvala nejbližší rodinu na martinskou husu, vrátila mne ve vzpomínkách do dětství - já a husy. Dnešní děti vidí domácí zvířectvo mnohdy jenom v televizi nebo podobné druhy v zoo, ale já jsem krmila králíky v kotci, sypala slepicím, pásla kozy, jako starší jsem jim vozila trávu z louky na krmení, pozorovala na dvorku čuníka, jak si drbe záda o kamenný plůtek. A husy? Dodnes si pamatuji jejich vůni.
Maminka jednoho dne zjara prohlásila: „Začnou se klubat.“ A stalo se. Pípaly od onoho dne v dřevěné bedně v kuchyni a vyhřívaly se u rozehřátých kachlových kamen.
Běhání pro kopřivy patřilo k mým obvyklým povinnostem, naštěstí mě často zastoupili rodiče.
Pyšně jsem osmičlenné hejno vodila pást na louku u rybníka. Seděla jsem v trávě a prozpěvovala si, dokud neměly vystouplá volátka. Hlídala jsem, aby nezaneřádily trávu určenou na seno. Pak se batolily po hrázi cestou domů, ale někdy se vrhly s kejháním na vodní hladinu. Zpravidla jsme je později zavolali na břeh a odvedli.
Jednou se kolem stavení prohnal splašený náklaďák, právě když se loudaly samy po cestě k vratům a hned nato přiběhla sousedka s křikem: „Přejel vám husy, hovado jedno. Žene se kolem jako blázen! Ani nezastavil a zdrhnul.“
Na cestě ležely nehybně tři bílé bezmocné hromádky. Kterési vycházely z hrdla skřeky.
„Odnes ji na dvůr,“ poručila mi maminka a já jsem cítila pod rukama horké mokré rozervané břicho obalené měkounkým peřím.
Hospodyně husu zbavila života. A statný houser, pýcha našeho chovu, ležel nehybně na trávě vedle další bílé krasavice.
A tak jsme měli martinskou husu v červenci.
Zase se kuchyň naplnila známou, nepříjemnou vůní vařených husích křídel, krků a vnitřností.
Náš tatínek polévku s velkými mastnými oky pojídal s vařenými brambory několik dní. Zůstala pro něj i lahůdková husí játra na cibulce. Bylo poledne a chystal se do práce na odpolední směnu.
„Zase je to jídlo horké a nedá se žrát,“ rozčiloval se. Vulgární a hrubé výrazy můj citlivý a jemný tatínek, náruživý knihomol, nikdy nepoužíval. Slyšela jsem jich z jeho úst jen pár, to když se opravdu rozzlobil. Maminka mu tehdy nestíhala vyhovět a on se bál, že svoje povinnosti také nestihne. Měl rád, když jídlu před směnou nic nebránilo.
Na mě čekaly suché brambory po celý týden, protože mi ani pečená husa nevoněla. Ale myslím, že mi k nim maminka potajmu občas přidala kousek pečeného vepřového.
Nemohla jsem husičky z našeho dvorka nikdy konzumovat. Hrála jsem si s nimi, byli to mí dětští kamarádi. Díky, rodiče, že jste mě k jídlu nenutili.
Ale dnes si dám svatomartinskou husu ráda - s lahodným červeným zelím a pečenými kaštany. Promiňte mi to, bílé kejhalky, od rybníka mého dětství…