Historka s loďkou

Vyloupl se krásný jarní den. Blízký les voněl, sluníčko hřálo, mírný svah pod chalupou se zelenal svěží travou a zlátl žlutými hlavičkami pampelišek. Na trávě si hrála dvě děvčátka. Starší měla asi čtyři roky, druhá byla o něco mladší.

Najednou stály u rybníka. Chvíli se batolily po břehu a zkoušely do vody házet kamínky. Pozorovaly kruhy na hladině, které pospíchaly ke břehu. Smály se a štěbetaly jako housata. Pak si všimly pramice u nedalekého dřevěného mola. Šly blíž a chvíli si prohlížely těžký řetěz, kterým byla loďka připoutána. Starší dívenka se pokusila vylézt do loďky, a když mladší uviděla, že se to sestře podařilo, napodobila ji také. V loďce se možná proměnily v piráty, kteří hledají poklad, možná v prodavačku a nakupující maminku, nebo paní doktorku a nemocnou holčičku. Zabraly se do hry a loďka se několikrát zhoupla. Rezavý řetěz váhavě sklouzl z háku a pramice se pomalu začala vzdalovat od břehu. Husy na břehu kejhaly a děvčátka v loďce si nerušeně hrála. Nikdo si nevšiml, že je pramice na volné vodě a pomalu míří do středu rybníka.

Bylo poledne. Z chalupy vyšla starší žena a rozhlížela se po vnučkách, aby je přivolala k obědu. Když je uviděla v pramici uprostřed rybníka, hrklo v ní a téměř nemohla vydechnout. Poplašeně vykřikla: „Holky, co jste to vyvedly!“

Před chalupu vyběhla mladá žena. I ona spatřila pramici uprostřed rybníka a všechno se v ní sevřelo. Dala se do křiku a divoce mávala rukama: „Holky, nehýbejte se! Nic nedělejte! Zachráníme vás!“

Dívenky vyrušené ze hry se v loďce postavily a začaly matce mávat. Ale byla od nich příliš daleko, nerozuměly, co volá. Myslely si, že se chce přidat k jejich hrám. Matka křičela a šermovala rukama, a tak děti zpozorněly. Teprve teď si všimly, že všude kolem nich je jen nazelenalá hladina rybníka. Na matku nedosáhnou a ona nedosáhne na ně. Daly se do hlasitého pláče.
Mladší dívenka vykročila k matce. Loďka se prudce zhoupla, její okraj se téměř dotkl hladiny. Vyděšené děti křičely ještě víc.

Starší z žen si chvatně odvázala zástěru a hodila ji na zem. Křikla na snachu: „Běžím pro Frantu!“ A utíkala, co jí staré nohy dovolily, pro svého syna. Pracoval na opačném konci města na šachtě. Jen aby už tam byla. Jen aby ho rychle našla. Jen aby nebylo pozdě… 

Mladší žena popadla hrábě, které jí právě přišly pod ruku, a běžela k rybníku. Zkoušela hráběmi dosáhnout z mola na loďku a přitáhnout ji. Ale loďka byla příliš daleko. Váhala: má vlézt do vody? Neuměla plavat. Co když vleze do rybníka a začne se topit sama? Zoufale běhala po břehu sem a tam. Srdce jí splašeně tlouklo, ve spáncích jí prudce tepala krev. Hlava jí třeštila. V děsivých představách držela v náručí své dcerky utopené. Už nedokázala uvažovat rozumně. Jen pořád dokola na vřeštící děti volala: „Holky, seďte! …buďte uprostřed loďky! Nelezte ke kraji!“ 

Děti si v pramici sedly, ale loďka se nebezpečně naklonila k jedné straně. Zaječely. Na každý pohyb loďka odpovídala a hrozila nabrat vodu. Matka měla nervy napnuté k prasknutí. Hrůza ji svírala stále víc. Hlasivky jí selhávaly. Každou chvíli se ohlížela k polní cestě. Vyhlížela svého muže - ten jediný dokáže pomoci. 

Konečně ho uviděla v dálce na polní cestě. Ještě nikdy nešlapal tolik do pedálů svého kola. Rychle se blížil. Sjížděl po travnatém svahu, až kolo divoce nadskakovalo. Byl téměř u rybníka. Seskočil a kolo se vyvrátilo do trávy. Tvář měl napjatou, zuby pevně stisknuté. Na ženu nepohlédl, viděl jen pramici uprostřed na rybníka. Dva-tři rychlé kroky a byl na břehu. Nezaváhal ani okamžik.
Vrhl se do vody a doplaval k loďce. Holčičky uvnitř byly v pořádku, ulevilo se mu. Chvíli je uklidňoval, a když přestaly křičet, poradil jim, jak si mají sednout, aby se loďka nekymácela. Pak je dotáhl ke břehu.

To už k rybníku doběhla i jeho udýchaná matka. Obě ženy se vrhly k plačícím děvčátkům a začaly je objímat. Všechno z nich spadlo.

František unaveně zvedl kolo.
Napětí ve tváři povolilo. Nepromluvil, ale byl rád, že jsou holky živé na břehu. V chalupě se jen zběžně otřel, rychle si oblékl suché oblečení a ujížděl zpátky na šachtu. Musel se vrátit do práce. Neměl teď čas se svou ženou a matkou rozebírat, co se stalo.

Ještě jednou se ohlédl k rybníku - žena stále klečela na břehu a tiskla k sobě obě děvčátka.

Tohle se už znova nesmí stát, řekl si. Jen co přijde léto, začnu své dcerky učit plavat.

2016/2017