Horníčku, Horníčku…

Jak vy jste mě včera pozlobil!

Ptáte se čím?

To je stará historie. Ale pro mě to teď znamená, že musím pátrat po nějakém vašem současníkovi, aby mi potvrdil: Bílé, nebo červené?

Bylo to tak. Asi před třiceti lety jste v Ostravě připravil výstavu svých koláží.  Byla jsem samozřejmě na vernisáži. Po všech projevech byl připraven přípitek.  Podařilo se mi být mezi prvními gratulanty a se dvěma skleničkami červeného vína vás pozdravit a vyjádřit vám svůj obdiv nad nesmírně zdařilými a nápaditými díly.

 „Nesu vám vaše oblíbené červené!“ hlásila jsem vám radostně.

„Ale já mám rád bílé, no nevadí.“ 

Ale vadilo - alespoň mně. Víno jsem šla vyměnit za bílé. Ale pak jsem se bránila, že přece ve všech televizních debatách, pořadech Hovory H a v mnoha dalších mu přece vždy lidé ze štábu připraví skleničku červeného.

„To je ale proto, aby bylo víno na obrazovce lépe vidět!“ vysvětlil jste mi.

Povídali jsme si pak o tvorbě koláží, ptala jsem se vás, co konkrétně k nim sháníte, co vám chybí pro vaše další kompozice. Mohla jsem vám totiž pomoci vzhledem k tomu, že tenkrát byla moje domácnost starožitnictvím i bleším trhem dohromady. Ještě dnes mě mrzí, že jsem vám nachystané věci už nestihla poslat.

Měla jsem vás moc ráda, a mám dodnes. Zařadila jsem si vás do obou kategorií „mých lidí“, protože lidí moudrých a vzdělaných si velmi vážím a lidi vtipné, bohem nadané k tomu, aby rozdávali smích a radost, nesmírně obdivuji.

Myslím si, že je zcela zbytečné při vzpomínce na vás vyjmenovávat všechna zastavení na vaší umělecké dráze. Působil jste v mnoha divadlech, včetně Národního, spolupracoval jste s tolika vynikajícími osobnostmi naší filmové a divadelní scény.

Mladí si dnes všechno o neuvěřitelném rozsahu vašich uměleckých aktivit najdou v počítači, a my, vaši zbylí současníci, na vás nemůžeme zapomenout.  Nám stačí zmínit hesla jako Montreal, Písaři, Slaměný klobouk, Člověk z půdy, Hovory přes rampu, Dobře utajené housle a tak dál, a tak dál...   Hned se nám před očima rozbíhá kaleidoskop, jehož hlavní aktér vyniká vlastnostmi, jako jsou inteligentní humor, vtipnost bez obhroublostí, široké znalosti a bohaté životní zkušenosti. Vaše Hovory H, i ty po dvaceti letech, nebyly jen populárním zábavným pořadem. Dokázal jste v něm představit řadu hostů – moudrých osobností, a přimět je k otevřeným a vtipným vystoupením.

 Do naší rodiny jste pronikl zcela suverénně tím, jak jste popsal i mne, matku rodu. V jedné kapitole své knihy Dobře utajené housle totiž píšete:

Vyšli jsme ven, sedli do vozu a čekali na moji ženu, která řekla: „Už jdu za vámi!“

Čekali jsme drahný čas.

Můj přítel ve voze řekl: „Já jsem tě vždycky podezíral, že to tvoje povídání o dobře utajených houslích, na kterých teď tvoje žena hraje, je výmysl. Omlouvám se. Je to pravda.“

Stejně to vypadá už dlouhá léta u nás. Muž i děti mě vítají po dlouhém čekání v autě slovy: „Sláva, máma už dohrála!“

Ale jeden rozdíl tu přece jenom je: zatímco u Horníčků byly housle dobře utajené, u nás už léta visí připravené na hřebíčku.

Včera jsem se probírala svými oblíbenými knihami. Otevřela jsem i jednu z těch vašich  - Chválu pohybu. A na straně šesté píšete, pane Horníčku, o sobě:

„V naprostém pohodlí své houpací židle s číší červeného po ruce…“

No to mne - už téměř nepohyblivou stařenku - doslova zvedlo ze židle. Tolik let hlásám, jak se mi sám pan Horníček svěřil, že červené víno nemá rád, ale v televizi ho pít musí. A na konci života zjistím pravý opak. Tak jak to vlastně bylo?

     Č e r v e n é,  n e b o    b í l é ?