Guláš

„Těším se na vás, ahoj,“ končím telefonní hovor se synem. Během hodiny si vyřídí záležitosti ve městě a přijde s dětmi na oběd. Chtěli by si dát guláš.

Jak na to přišli? Ale dobře.

Jenom doufám, že mám všechno, co potřebuji. Otevírám lednici. Mám maso i sádlo. Maso by se sice hodilo na řízky, ale co už, budu to muset tím sádlem dohnat. Udělat knedlíky nestihnu, tak uvařím guláš s bramborem. Ze zásob cibule vybírám tu větší. Všechno jsem si vyrovnala na kuchyňskou linku pěkně vedle sebe, abych na nic nezapomněla. Ještě si vybírám správný nůž, kterým všechno nakrájím. Abych neměla v kuchyni ticho, pouštím si
na mobilu hudbu, latinské rytmy se určitě budou k českému guláši hodit. Zvuk trochu "osolím", aby sousedi při mém zpěvu neměli pocit, že tady mučím psa.

U krájení cibule si pobrukuju a houpu se v bocích. Při loupání brambor zvládám i otočku. Pravda, abych vyhrála konkurz na první labuť do Labutího jezera, to není, ale já jsem spokojená. Sádlo se zatím na mírném ohni v hrnci hezky rozpustilo, takže šup na něj cibuli. Snaž se, holka, ať jsi pěkně do zlatova…

Než bude cibule hotová, nakrájím brambory a maso na kostičky. Prozpěvuju si hlasitěji
a doufám, že sousedi nejsou doma. Cibule už zpívá se mnou. Beru mísu s nakrájeným masem a chystám se ho nasypat do hrnce, když v tom hudba na mobilu utichá a telefon zazvoní. Pokládám mísu s masem na linku a přijímám hovor. Na poslední chvíli postřehnu, že volá tchyně.

„Dobrý den maminko, jak se máte?“

„Ahoj, za patnáct minut budu na nádraží, přijeď mě vyzvednout!“

„Vy jste na cestě ke mně? Dneska se mi to moc nehodí.“ V duchu kvílím jako raněný pes.

„Ale prosím tě, co máš tak důležitého? Přijela bych tramvají, ale mám hodně tašek
a neunesu je.“ Položila mi hovor a já s otevřenou pusou koukám na černý přístroj.

Dělá si srandu? A jak se s těmi taškami dostala do vlaku, když je teď neunese?

Cibule na plotně začíná hlasitě prskat. „Ještě ty začínej!“

Taková to byla pohoda. Zlostně se otočím k plotně a hodím maso do hrnce.

Můžu ho vyměnit za plesnivý salám?

Já vím, budou to jíst i děti

Ale taky to bude jíst ONA!

Přece do toho neplivnu. A proč ne? Nápad se mi líbí, z jejího talíře děti jíst nebudou.

Jak to mám všechno stihnout? Musím počkat, až se mi zatáhne maso, pak pojedu.

Začínám být pod tlakem. Maso se krásně zatáhlo, sypu na něj koření. Všechno ještě promíchám na sádle, přidám vodu a hrnec přiklopím poklicí. Před odchodem stáhnu plamen
a volám na dceru do jejího pokoje, že odcházím a na plotně se vaří jídlo. Doufám, že mne slyšela a neměla na uších sluchátka.

Po víc než půl hodině jsem zpět doma, naštvaná, s tchyní a taškami. Ona sama si vykračuje jen s kabelkou. Mohly bychom stát modelem pro sousoší Dáma s otrokyní. Já rozcuchaná
v teplácích a zimní bundě, ona načesaná v kabátě a botách na podpatku.

Z dětského pokoje vychází dcera.

„Jé - ahoj babi, co tady děláš? Vypadáš dobře, celá záříš. Čau mamčo, na plotně ti skákal hrnec, tak jsem ho vypla. Ty jsi celkem odvážná - vaříš a nejsi tady. Tak čau, já běžím, na oběd se mnou nepočítej. Babi, doufám, že se odpoledne ještě potkáme, pak dáme řeč,“ práskly dveře.

„Je to moc hezká mladá dáma a celkem neposedná. Ale určitě ti hodně pomůže, viď?“ prohlásí tchyně s úsměvem.

Něco neurčitého zahučím.

Co to říkala o vypnutém hrnci?

V kuchyni je ticho.

Zhasla oheň. Jsem zdrcená, připadá mi, jako by dcera vyhnala teplo z našeho domova.

Je mi jasné, že věci vidím příliš dramaticky, ale s tchyní za zády nemůžu vidět jinak.

A už mi šmejdí po kuchyni a medovým hlasem se mne ptá: „Co vlastně vaříš, když ti přijedou děti?“

Nastěhovala se k nám dračice.

„Vařím guláš, maminko.“

„Guláš? To jsi je mohla vzít do hospody.“

Usměju se. Mohla, ale ona by byla první, která by mi udělala přednášku o domácí stravě.

Mám já tohle zapotřebí? Co jsem komu udělala?

Znovu zapaluju oheň a zvedám poklici, maso potřebuje ještě chvíli povařit. Připravené brambory na vzduchu zhnědly.

„Zhnědly ti brambory. Aby se ti to nestalo, musíš je dávat do vody!“

Mluví na mne někdo?

Úplně jsem ji přestala vnímat, musím dovařit, nestíhám.

„Vážně, maminko, to jsem nevěděla. Dnes vařím poprvé v životě. Přijela jste včas a všechny nás zachránila!“

„Tak se hned nerozčiluj, jen se ti snažím pomoct.“

Do hrobu? Určitě! Vážně si myslí, že jsem pitomá?

Naštěstí voda v hrnci začíná vařit, nasypu tam brambory a problém mizí pod poklicí. Můžu ji tam strčit taky?

Musím nachystat talíře na stůl. Otevírám skříňku.

„... slyšíš, někdo ti zvoní u dveří. Já bych šla otevřít, ale jsem tady host.“ Slyším tchyni jakoby z dálky. Sakra, zase ji nevnímám, musím si dát pozor. Nic jsem neslyšela.

Zvonek!

Zvoní znovu.

„Tak slyšíš? Proboha, dělej se sebou něco. Stárneš a jsi na tom hůř než já.“

„Jistě maminko.“

Když vypadneš, budu zase mladice.

V předsíni otevírám dveře.

„Ahoj, babí!“ Dovnitř vtrhnou děti, skáčou kolem mne a natahují ruce. Zvedám je jednoho po druhém, abychom si mohli dát pusu na uvítanou.

„Dobrý den, děti. Proč jste se nezuly? Kdo to po vás bude uklízet? Určitě jste běhaly v blátě. Já tě nechápu, že jim to dovolíš.“ Aby si tchyně nepřisadila, vždycky byla psí čumák.

„Dobré poledne, babičko, taky tě rádi vidíme. Jak slyším, jsi stále při síle.“ Syn se ke tchyni nakloní a líbne ji na tvář.

Mrknu na něj a poznámky své drahé tchyně přecházím bez povšimnutí. Děti si mezitím sundaly bundy i boty a běží do mého pokoje pro hračky. Syn se směje a dává mi na tvář pusu.

„Jak se máš?“ Zkoumavě si mne prohlíží.

„Děkuju, dobře.“ Co bych mu asi tak měla odpovědět

Syn se otáčí na tchyni, která ještě stále stojí v předsíni jako socha spravedlnosti, a ptá se jí: „Jak jsi tady dlouho babi?“

„Myslíš na světě, nebo na návštěvě?“ Neodpustím si uštěpačný dotaz.

Syn se směje na celé kolo a jde za mnou do kuchyně. Tchyně cupitá za ním a sděluje mu: „Milý hochu, dělej něco se svou matkou, nedbá na sebe a dokonce neslyší.“

Ještě, že se rozhodl na dobré rady nereagovat. Místo toho obrací hovor k jídlu.

„Tak co oběd, jak vypadá? Kluci o ničem jiném celou dobu nemluvili. Včera jsme byli u známých a ti básnili o pochoutce jménem guláš. Caparti to slyšeli.“

„Tak proto,“ chápavě se na něho usměju. „Hned jsem si myslela, že to nebude tak úplně
z jejich hlavy.“

Smějeme se a syn zvedá zvědavě poklici.

„Voní to hezky, kde máš lžíci?“ Podávám mu ji, ochutnává.

„Je to dobré, maso i brambory jsou měkoučké, ale mám pocit, že jsi to neosolila,“ mrká
na mě. No jo, má pravdu, solnička stojí vedle hrnce, ale zapomněla jsem na ni.

„Nech to ještě chvíli na ohni a nestresuj se, přece musí taky jet domů.“ Jemu se to dobře říká.

„Vážně? Mám pocit, že se sem nastěhuje jako žába k prameni.“

V tu chvíli přichází ropucha převtělená do tchyně: „Poslyš, ty tvoje děti si neumí umýt ruce, když se přiřítí jak velká voda zvenku?“

Otáčím se na syna a tvářím se nesmírně překvapeně.

„Ale ty sis přece ruce umyl, než jsi ochutnal!?“

„Milá maminko, otázka byla směřována na mne.“ Syn má dnes velmi dobrou náladu, zase se směje.

Otáčí se směrem do pokoje, kde jsou děti, a volá na ně: „Pojďte raubíři, musíme babičce zkontrolovat vodovodní potrubí, jestli jí funguje.“

Kluci s křikem běží za ním do koupelny, odkud se za chvíli ozývá výskání.

„U všeho dělají takový křik, jak to můžeš dovolit?“ Už téměř krvavýma očima koukám
na tchyni a přemýšlím, jestli měla děti nebo se jí narodili rovnou dospěláci.

„Jsou to přece děti, maminko.“

Z koupelny se zatím ozývají dětské hlasy: „Babí, tatínek říká, že tady máš ropuchu
na prameni a budeš potřebovat cyankáli!“

Směju se, tchyně se mračí, nevím, jestli vtip pochopila, ale je mi to jedno. Pokládám talíře na stůl a do toho jejího dnes ještě neplivnu.

2018/2019