Guláš pro tchyni

„Koupila jsem ti kilo hovězí kližky, ať má Jirka taky občas pořádný oběd,“ položí přede mě maso v igelitce.

Blesknu okem na balíček na stole, na tchyni se raději ani nedívám. Je mi jasné, že si mě chce vyzkoušet. Myslí si, že neumím uvařit ani ten blbý guláš.

„Zítra bude k obědu kuřecí čína,“ snažím se o neutrální tón, ale zní to, jako když ledoborec proráží cestu Arktidou. „Za maso dík. Dám ho zmrazit...“ Jenže mrazák je tak přeplněný, že by se tam nevešla už ani kulička hrachu, natož kilo hovězího. Třísknu víkem od mrazáku a přemýšlím, co teď. Problém je, že jsem guláš opravdu ještě nikdy nevařila…

Nakonec se přiznám s hovězím v ruce, že si s ním nevím rady, dokonce ani v syrovém stavu. „Nevejde se mi tam,“ pokrčím rameny.

„A nechceš guláš uvařit dneska k večeři?“ mrkne na mě.

Tos uhodla. Nechci, pomyslím si. Ale místo, abych to řekla nahlas, otočím se ke tchyni s otázkou: „Dáte si večer s námi?“

„V sedm jsem zpátky, počítejte se mnou!“ zašveholí a zmizí.

*

Jak já to loupání cibule nesnáším! Štípe to, třu si oči rukávem. Aspoň že tu není a nekecá mi do toho, pomyslím si a trochu mi to zvedne náladu. Na stole leží tablet s receptem na „poctivý guláš“, který má v recenzích pět hvězdiček z pěti.

Házím cibuli na rozpálený olej, syčí to a prská, div že olej nestříkne až na strop. Teď honem nakrájet maso. Co je zas tohle? Je celé prorostlé, plné tučných šlach. Beztak chtěla ušetřit, podezřívám tchyni. Zápasím s odblaňováním masa a mrknu do hrnce s cibulkou – je skoro černá!

Doprčic!

Snažím se o klid - v guláši to stejně nebude vidět, a krájím dál. Maso konečně letí do hrnce a já mám trochu času probrat balíčky s kořením. Sůl a pepř, sladká a pálivá paprika… Tchyně je na ostré citlivá a moc ho nemusí, a tak schválně pálivé papriky a pepře přisypu ještě o něco víc. Kdyby mě tak viděla!

Když v receptu dojdu až k místu „zalijeme guláš vývarem“, oddechnu si, protože v ledničce náhodou zbylo trochu vývaru od včera. V hlavě se mi vynoří matná vzpomínka na tchyni, která mi jednou vyprávěla, jak guláš nenechává bublat na plotně, ale dává ho na 180 stupňů do trouby, aby v bytě nebylo tolik páry, a tak to dělám také tak - šup s hrncem do trouby. Hotovo… Je pět hodin, v sedm by měl být guláš hotový. Nejvyšší čas chvilku se natáhnout. Jen na minutku, říkám si, když si lehám na kanape…

Probudí mě Jirkův hlas. Cože, to už je šest? Vyskočím, protože to znamená, že jsem spala víc než hodinu.

„Cítím něco zvláštního…,“ větří Jirka po kuchyni.

„Jojo, k večeři bude dneska guláš!“ volám.

„Ne, já myslel, že tu něco divně smrdí…“

„Co?“ Vyskakuju z gauče a letím za Jirkou do kuchyně.

„Jako když se pálí plast…“

Jirka už stojí u dvířek trouby a nakukuje dovnitř. „On se tu totiž opravdu pálí plast!“ křikne. Bere do rukou chňapky a vytahuje hrnec z trouby. Plastové uši jsou pokroucené a násadka na poklici doslova bublá…

„Co tě to napadlo, strkat hrnec s plastovými uchy do trouby?“

Jirka kroutí nevěřícně hlavou.

Nadechnu se, abych něco řekla na svou obranu, ale pak neřeknu vůbec nic. Asi by to nemělo cenu. Zítra po obědě Jirkova máti odjíždí a objeví se nejdřív za půl roku. To už se musí nějak vydržet.

Podívám se na Jirku. Na rukou má ještě chňapky.

„Pomůžeš mi slít to nadělení do jiného hrnce?“

Nemůžu se tvářit prosebněji.

2017/2018