Guláš po dvaceti a více letech

Syn odjel na víkend pryč. Venku je tma, v kuchyni šero. Svítí jen lampička
na stole. Masíruju si spánky a čekám, až se uvaří voda na kafe. Manžela jsem ještě neviděla. Vím, že je u sebe v pokoji a čte si. V bytě je ticho. Večerní zprávy začnou až za pár minut.
Zase šoupe těma nohama… Poslouchám, kam šoupání směřuje.
„Co bude k večeři?“ ptá se manžel ve dveřích kuchyně.
„Guláš.“
„Guláš?“
„No, bramborový,“ odpovídám, aniž bych vzhlédla.
Šoupání se vzdaluje. Slyším znělku zpráv.

Tak už začni, ať to máš za sebou, přemlouvám se k vaření. 

Káva zatím nezabrala.

Hrnec, olej, brambory, cibule, paprika, sůl…

Hledím do lednice. „Hm, nemám párky.“

Pokračuju ve vaření. Vše dělám automaticky, jaksi nepřítomně a bez párků. Těším se, až si půjdu lehnout.

Guláš se změnil v bramborovou polévku.

„Chceš to tady, nebo tam?“ ptám se muže a hlavou ukážu směrem ke kuchyni.

„Tam.“

Z talíře se kouří, manžel si nabírá. Že jí místo guláše bramboračku, si nevšiml.

 „Ty nebudeš?“ ptá se.

„Ne.“

„Ne?“

„Ne, jdu si lehnout. Pak tady zhasni.“

„Co?“

„Co - co?“

„Co jsi říkala?“

„Ale nic.“

(2014/2015)