Guláš

Byla jsem už téměř půl roku vdaná a o vaření toho pořád moc nevěděla. U nás vařila babička, která zastávala názor, že jedině ona sama nejlépe ví, jak se má co dělat. A proto k vaření nikoho nepustila. Já jsem mohla nanejvýš míchat zásmažku. Dodnes si vzpomínám na malý kastrůlek se spáleným dnem, ve kterém jsem malinkou zčernalou vařečkou přesvědčovala mouku, aby se spojila s omastkem. Byl to boj. Babička usoudila, že jsem neschopná a dodělala si to sama. Nelze se divit, že jsem k vaření moc nepřilnula. Ale jako manželka jsem získala i funkci kuchařky – a to na doživotí. Problém je, že jsem to nevěděla dopředu. Nikdo mě nevaroval a to byla chyba. Možná bych navštívila kurz vaření nebo bych hledala chlapa, který umí vařit. Já totiž čas strávený u plotny považuji za ztracený. 

Můj drahý manžel jednou zatoužil po guláši. Jeho maminka prý dělávala výborný bramborový. 

„Říkáš bramborový?“ zeptala jsem se udiveně, abych nemusela přiznat, že jsem o takovém jídle nikdy neslyšela.

„Jo. A vždy byl skvělý. S bráchou jsme se prali i o zbytky v hrnci.“

„A to se opravdu dělá z brambor?“ ujišťovala jsem se.

„Však ty to nějak zvládneš,“ usmál se na mě povzbudivě.

Vidina přípravy guláše mě nijak nenadchla. Naopak. Počáteční nejistota zmizela a ve mně to začalo bublat. Proč zrovna guláš? To mu nestačí chleba s máslem a kousek gothaje? Taky to zažene hlad. Co já vím o guláši?  Nic. Zhola nic. Bouřilo to ve mně jak v tlakovém hrnci. Kde začít? Otázka téměř hamletovská. Že bych zavolala tchyni? Ne, to není dobrý nápad. Už jsem ji žádala o radu, když jsem si nevěděla rady s čočkovou polévkou. A dozvěděla jsem se, že té čočky musím dát přiměřeně. A co si o mě myslela, to raději ani nedomýšlím. Do háje. Podruhé se ztrapňovat nebudu.

Guláš. Guláš! Kdo to vymyslel? Zuřím.
Bezradně se rozhlížím kolem. Zrak mi padl na knihovnu - tam bude moje spása. Kuchařka, napadlo mě, ale zázrak se nekonal. Jediná kuchařka v naší knihovně nesla hrdý název: Moučníky.  Zase nic, tam recept na guláš určitě nebude. Vztek mě žene a pátrám dál. A nacházím útlou knížku velikosti pohlednice pod názvem Vodák. I vodáci přece musí jíst, napadá mě a rychle pročítám obsah. V kapitole o vaření nalézám i bramborový guláš. Brambory, točený salám, sádlo, paprika, trochu mouky a sůl. Ale to množství!  Dvě kila brambor a kilo točeného - to budeme jíst snad do vánoc. A najednou mi to došlo: suroviny jsou rozepsané na velkost kotlíku - jídlo alespoň pro tři loďky. Tak to teda ne – takovou radost ti neudělám. 

Příprava je popsána jednoduše a přehledně, na vodě není moc času na velké vyvařování, ale vodáci se potřebují rychle a vydatně najíst. To mě trochu uklidnilo.

Upravím recept pro velikost svého hrnce a odvážně se pouštím do přípravy. Když to zvládnou vodní skauti v polních podmínkách, tak já také. A když ne, bude mužíček hlady. 

V jedné ruce knížku, v druhé vařečku - blížím se k cíli. Vůně cibule a smažícího se salámu zvedla od televize i mého muže. Pochvalně se usmívá, ale já jeho radost nesdílím, pořád ještě trochu zuřím. Výsledek připomíná víc gulášovou polévku než guláš.  Manžel je nadšen, že má teplou večeři, ale hlavně má radost, že jeho ženuška zvládla další jídlo.

Bramborový guláš se na nějakou dobu stal vlajkovou lodí mé kuchyně. A brožurka Vodák má významné místo v knihovně dodnes.

2016/2017