Garnýž

Stojím s vrtačkou v ruce na štaflích a usmívám se. Jsem na sebe patřičně pyšná. Právě se mi podařilo připevnit garnýž na záclony. Moje lepší polovička, důvěrně tak říkám svému manželovi, mi už dlouho slibuje, že ji připevnění. Ale já mám pochopení - z práce se vrací unavený, jako by fáral dvanáct hodin v dole. Je finanční poradce ve firmě, kde nedokážou ocenit, jaký je výborný pracovník. Občas s kamarády chodí na pivko, aby věděl, co se v naší vesničce děje. Nevyčítám mu to.

Ani já nejsem moc doma. Pracuji na plný úvazek, a abychom mohli dětem dopřát dobré vzdělání, vzala jsem si ještě dva poloviční úvazky. Moje lepší polovička mi to taky nevyčítá. Zaslechnu klíč v zámku. Zouvá si v předsíni boty a bundu, jde do kuchyně, tam chvíli něco hledá. Podle zvuku otevřel špajz, taky dveře lednice otevřel a rychle zavřel.

Ano, taky nemám ráda, když se nechají dveře od lednice otevřené dlouho, ovlivňuje to kvalitu potravin a žere to elektřinu. Je vidět, že mé mnohaleté působení na mého manžela
v tomto směru konečně nese ovoce. Usmívám se, jsem spokojená. Drahý vstoupil do pokoje, kam jsem právě pověsila vytouženou garnýž.

Stále ještě s úsměvem na rtech se na něj podívám.

„Večeře nebude?“

Jeho otázka mi zmrazila úsměv na rtech.

Žádné přivítání? Žádná pochvala? Stojím na štaflích a v oku mi začíná nervózně cukat.

„Nevařila jsem!“ zasyčím.

Pomalu, s rozvahou a výhružně vztyčenou vrtačkou sestupuji příčku po příčce ze štaflí, abych přivítala svoji lepší polovičku…