Gabriela

Svoje narozeniny slavil Tom velmi skromně. Tak si to pamatoval od školních let. V dětském domově sfoukl svíčky na dortu, který rozkrájeli tak, aby ho všechny děti ochutnaly. V podnájmu neslavil s nikým. Z jiného života, z toho, který už pomalinku odezníval tak, jako odeznívají v lidském životě vzpomínky na dětství, se mu ozýval jediný člověk – paní Gabriela. Poznal ji dávno, pradávno, ještě na základní škole - tehdy byla ještě paní učitelka Neumannová. K narozeninám mu přála naprosto pravidelně.

Když uviděl její jméno na displeji, usmál se. Ovšem, kdo jiný by si vzpomněl.

„Všechno nejlepší, Tome,“ hladil ho její hlas. „Jak se daří? Je všechno OK?“

Jen krátce polkl a neodpověděl.

„Ještě maluješ nebo jsi to vzdal?“

„Nemám moc času…“

„Škoda.“

„Kreslím v hospodě,“ přiznal roztržitě. „Štamgasty. Nic vážného.

„A co – objevil jsi nějakého nového malíře?“ Vnímal, že se paní Gabriela usmívá. Jak by ne – ona je všechny znala, on je teprve – i s Terezinou pomocí – objevoval.

„Občas…čtu o malířích… zkouším je napodobit.“ Hlas mu začal zadrhávat.

„Aspoň to,“ řekla a zase nemohl nevnímat její úsměv. Představil si ji, jak drží v ruce mobil a uhlazuje si bílé vlasy kolem uší. Vybavil si, jak vždycky zavoněl její parfém, když procházela kolem lavic a sklonila se nad výkresem. Dodnes si pamatuje, jak voněl.

Nevolal jí, ale jednou na konci školního roku udělal výjimku – po hodně dlouhé přestávce. zeptal, jak se jí vede.

V jejich vztazích to bylo něco nového. Překvapilo ji to, zatím volala jenom ona jemu. Ostýchal se - tolik se jí přiblížit nedokázal. Většinou také nebylo nic, čím by se jí chtěl pochlubit. Možná se i trochu styděl, protože nechápal, že ona se o něj nezajímá pro jeho úspěchy, ale proto, že ji zajímá jako člověk, jako kolega stižený podobnou závislostí.

 „Párkrát jsem ti volala. Ale tvůj mobil byl hluchý. Co s tebou bylo?“

 Nevěděl hned, co říct.

„To by bylo na dlouhé povídání,“ zamluvil to.

 Nechtělo se mu vzpomínat na průšvihy v servisu a na půl roku ve vězení. Byl rád, že to paní Gabriela neví.

„A co Tereza?“ zeptala se. Nemohla tušit, jak ho její otázka zasáhla.

Zarazil se na okamžik a pak řekl: „Tereza už není.“

„Jak není? Co se stalo?“

„Je mrtvá.“

Slyšela, jak polkl.

„Nechci o tom mluvit. Ozvu se někdy…“

Zavěsil a cítil, jak se mu chvěje ruka.

2017/2018