Fotka

To mi takhle jednoho dne přišel mail od kamarádky Evy z Prahy: „V galerii Foto Škoda je výstava cestovatelských fotek. Vybrali tam i jednu moji z Tater.“
Informace přišla právě včas, ihned jsem odpověděla: „Zítra jedu na otočku do Prahy. Ve Vodičkově se určitě zastavím a mrknu na to.“
O den později jsem opravdu stála v galerii před obrázkem kamarádky Evy. Je na něm zákoutí tatranského plesa za rozbřesku. Hory v pozadí jsou zahaleny ranní mlhou, která ještě nepropustila paprsky slunce, jen tušíme příslib nového dne. Trávy u břehu se odrážejí v úplně klidné hladině jezera, zrcadlový efekt je dokonalý. Pod průzračnou vodou zachytila fotografie i kameny. K jezírku vede cestička z dřevěných desek, vše působí dokonale harmonicky a neskutečně klidně. Neuvěřitelně klidně.
V rychlosti jsem se ještě podívala na další snímky a odešla vyřídit své záležitosti. Cestou nazpět jsem se znovu zastavila v galerii a znovu se podívala na vystavenou fotografii své přítelkyně.
A tu mi blesklo hlavou - vždyť je to autoportrét! Ten obrázek je jako Eva. Melancholický a tajuplný. Ale promlouvá i beze slov, je v něm něco záhadného až mystického. Pečlivá kompozice odráží typickou vlastnost autorky, především její zodpovědnost. Lyrická nálada připomíná Evin něžný úsměv. Stejně jako ona je i obraz na fotografii vyrovnaný, precizně zpracovaný a klidný jako její život. Nehybné tatranské pleso i jeho fotografka čekají, až vyjde slunce -  ten symbol života, až zafouká vítr a rozežene ranní opar. Čekají, až přijde pořádná bouřka, která svou silou vše kolem změní.  Potom nastanou svěží dny kolem jezírka i nové zážitky v autorčině životě.
Ještě z vlaku posílám em-em-esku Eviny fotografie s dovětkem, že je moc pěkná. Odpovědí mi je rozesmátý smajlík.

2016/2017