Filípek

To jsme si vám jednou chtěli koupit psa. Znáte ten pocit, když jste ještě děti a nemáte pořádně rozum? Navíc jste neoblíbení, protože ačkoliv jste ještě mladí, přijde vám, že svět dospělých pro vás není a do toho dětského úplně nepatříte. Jste hubení, bledí a váš jediný kamarád žije schovaný někde ve vaší hlavě.

Ano, v mé hlavě.

Navíc je věčně polonahý, jediné, co nosí, je taková ta domorodá sukně z bambusového listí, umí létat, ale soudit ho zkrátka nemůžete, je to přece váš jediný „kámoš“.

A tak jste spokojeni s tím, co máte, a jediné, co každý večer se svým domorodým přítelem řešíte je, jak přežít další školní den. Ono by to nebylo až tak divné, kdyby vám už dávno nebylo šest, ani deset, ale patnáct a vy jste nechodili na prestižní městské gymnázium.

Všechno se to změnilo až ve chvíli, kdy mi má kamarádka Míša, a ta byla doopravdy opravdická, svěřila svou čtyřletou čivavu o velikosti mé boty. A já tak poprvé v životě pronikl do světa „pejskařů“.

Filípek byl neocenitelný přítel a kamarád. Byl vychovaný, spořádaný a já byl přesvědčený, že mi vážně rozumí. Škoda jen, že to trvalo pouze dva krátké týdny.

Když si Míša pro Filípka přišla, nechtěl jsem ho dát z ruky. A právě v ten okamžik se ve mně zrodila nejstupidnější myšlenka, jaká mě kdy mohla napadnout: pořídím si vlastního Filípka.

To jsem ještě s prominutím netušil, co za volovinu jsem si vymyslel. Ale tehdy mi to připadalo jako jediná možnost, jak mít skutečného kamaráda, ač čtyřnohého, pořád lepšího než mého vymyšleného domorodce, kterému jsem mohl pomalu říkat Pátku.

Trvalo mi snad devadesát tři a půl dne, než jsem nahlodal mamku a na internetu jí ukázal inzerát o prodeji čivavích štěňátek za pakatel. Bohužel tady přichází problém. Pes byl skutečně za pár korun. Sice se mi díky tomu podařilo na svou stranu získat i tátu, kterému se celý ten hon za psy od začátku nezamlouval, ale byla to osudová chyba.

Bylo to jako kupovat zajíce v pytli, v našem případě čivavu, nebo bych spíš měl říct vořecha ve škatuli. Mně to v tu chvíli bylo jedno, štěně ještě snad poznám, říkal jsem si. Kdybych věděl, co z něho vyroste, kropil bych ho svěcenou vodou už od prvního dne.

A tak jsme si domů přivezli vlastního Filípka. Takovou roztomilou huňatou kuličku, z které se vyklubala mohutná kousavá bestie. Dodnes mám od jeho malých ostrých špičáků na těle jizvy. Na denním pořádku byly pokousané prsty na rukou, na nohou, občas si pochutnal
na něčím nose nebo uchu. Kdybych neviděl, jak třikrát denně žral, myslel bych si, že je lidožrout.

Možná se od toho Pátka nakonec až tak nelišil.

Když pokousal celou rodinu, zaměřil se na naše návštěvy.

„Nesahejte na psa, on…“

Pozdě.

„Scheiße, scheiße,“ ozvalo se z úst strejdovi, na jehož prstu se zvesela asi metr nad zemí houpal Filípek.

„Stejně by nám nerozuměl,“ šeptla mamka. Myslela tím strejdu, byl totiž Němec.

Nejvtipnější bylo, jak se všichni Filípka snažili setřást. Scéna jako vystřižená z filmu Čelisti.

Byli i tací, co nevěřili, že něco tak roztomilého kouše. Se slovy „Ty mě přece nemůžeš kousnout…“ doslova nabízeli psovi ruku. Někteří se zkrátka řídili frází „důvěřuj, ale prověřuj“. Naštěstí naše zásoby Jodisolu a náplastí byly nevyčerpatelné.

Pokaždé, když jsme navštívili veterináře, přál jsem si, ať psovi diagnostikuje vzteklinu, a tím se konečně vše vysvětlí. Pes byl bohužel zdravý, zato veterinářův prst byl od krve. Málem jsme povolali exorcistu…

Vím, že to bude znít morbidně, ale několikrát jsme i přemýšleli, že toho „žebráka“, jak mu říká můj otec, necháme uspat. Zaznívalo to i z úst doktorů a zkušených chovatelů psů. Přesto nám to přišlo nehumánní a rozhodli jsme se o Filípka pečovat, jak nejlépe jsme uměli.

Z mého nového nejlepšího kamaráda se stal můj nejhorší nepřítel a chundelatému psovi jsem se pokud možno vyhýbal. Naštěstí pro nás, je Filípek už starý a slepý, ale dokud bude kousat, vím, že mu nic neschází.

A jaké z toho plyne ponaučení? Že lepší neviditelný přítel v hlavě, než pes baskervillský
pod stolem.    

2018/2019