Ostravská ulice

Není to moje ulice. Je to ulice, po které chodím do práce. Vůbec se na ni netěším (na tu ulici). Také kvůli ní chodím ve sportovní obuvi. Minule jsem si vzala střevíce. Tedy, vycházkovou obuv. Výsledkem byly vyviklané kotníky a bolavá lýtka.
Ulice, o které mluvím, je napojena na jiné ulice. Chodníky doslova zalátané, jsou na nich prohlubně – je znát, kde kopali přípojku na vodu, plyn anebo na co. Zrovna včera pršelo a voda se krásně uvelebila v miniaturních rybníčcích. Jeden je právě vedle zvětšené fotografie dámy, která by chtěla být novou starostkou naší městské čtvrti. Je totiž před volbami. Třeba by ona mohla pomoct? Hlavně v té ulici, která vede přímo do školy.
Obrubníky chodníků jsou vyvrácené, takže pokud někoho míjíte a jdete po vnější straně, raději poposkočíte do vozovky, protože po tom obrubníku se jít nedá. Pokud nemáte cirkusový výcvik, jak udržet balanc. Ověřila jsem si to na vlastní kůži.
Vloni, než napadl sníh, bylo v době, kdy učím – jsou to dva dny v týdnu – všechno pokryté ledem. Prostě smůla, po dešti přišel mráz. Efekt, třeba na stromech a keřích byl úžasný. Horší to bylo s cestou. I když už brzy ráno v rádiu hlásili ohromné množství úrazů – hlavně polámaných „končetin při pádu“ - uvědomila jsem si to, až když jsem ležela v prapodivné pozici na chodníku blízko školy.
Není nad vlastní zkušenost.
Srdnatě jsem odmítla rychle nabízenou pomoc skupiny mladíků tmavé pleti, kteří se - v dopoledních hodinách - náhle objevili vedle mne. Ze země jsem se doslova sbírala a s velkou námahou „dobruslila“ do školy.
Od té doby si víc všímám pořád stejné situace. Nejenom v naší ulici, ale i v ulicích kolem. Jsou tam nerovné, vyvrácené dlaždice na chodnících. A stejně tak ty obrubníky, výhradně zešikmené do vozovky – snad kvůli snazšímu nájezdu pro zaparkovaná auta?
A co maminky s dětmi a kočárky, kterých je tu pořád dost a dost? Myslí někdo na ně? My dospělí raději sejdeme z chodníku a pokračujeme po silnici. To už dnes vážně nikdo nepočítá s normálními smrtelníky, kteří nepotřebují auto každou minutu své existence?
Napadá mě, jestli by dáma nebo pán, kteří se na nás tak důtklivě dívají z předvolebních plakátů, byli ochotni se mnou jít třeba jenom po té ulici, která vede přímo do školy. Co by mi řekli? Co myslíte? Přemýšlím o tom už delší dobu. Ale nedobrala jsem se – zatím - žádného konce.
Nerada bych znovu spadla, a tak jsem opatrná. Už si dávám pozor. No vidíte: ta ulice mě vlastně vychovala.