Dramatická výchova

Jsem matka dvou dětí, pedagožka (no, vlastně obyčejná paní učitelka) a nedávno jsem se opět stala studentkou. Jedním z předmětů je také dramatická výchova a hned první den výuky jsem se při hodině stala součástí úžasného interaktivního představení s panem Barvičkou.
 

Opět jsem se stala dítětem a žasla jsem, kolik toho dokáže jedna malá loutka. Dospělí se stali dětmi a vesele si hráli s panem Barvičkou a vůbec jim na tom nepřipadalo nic divného. A při tom jsem si uvědomila, že dramatická výchova je nejen zábavná, ve spoustě situací naprosto nezbytná (přiznejme si, která z nás někdy nevyužila svých hereckých schopností k docílení svého), ale hlavně užitečná.

Vlastně - co je to ta dramatická výchova? Laicky řečeno, je to jeden z pěti oborů estetické výchovy (krom výchovy literární, výtvarné, hudební a pohybové), takzvané učení přímým prožitkem. A vzhledem k tomu, že jednu z dalších estetických výchov, a to výchovu výtvarnou, se snažím rozvíjet u malých dítek, je dramatická výchova mou nezbytnou učební pomůckou.

Donutit pětiletého kloučka, aby vyrobil vánoční ozdobu na stromeček, je někdy nadlidský úkol. Zvláště, když vám oznámí, že tahle ozdoba se mu vůbec, ale vůbec nelíbí. A rozhodně nic vyrábět nebude. Jenomže rodiče za chvíli dorazí celí dychtiví pro výrobek (syn je až na druhém místě), tak co teď. A tady nastává prostor pro malou dramatickou etudu.

„Jirko, proč nechceš vyrábět ozdoby?“ ptám se a odpověď ani znát nechci.

„Protože se mi vůbec nelíbí.“

„No jo, ale mamince by se určitě líbila a pověsila by ji na stromeček,“ snažím se ho přesvědčit.

„No fuj, to teda ne.“ A je vymalováno.

Některé děti se začínají ozývat, že se jim ty ozdoby taky moc nelíbí. No nazdar.

„Fajn a co byste teda chtěli vyrábět?“ zoufale si sedám na stůl.

„Robota, dinosaura, piráta, pikaču…,“ překřikují se jeden přes druhého.

Polévá mě pot. Některé z těch názvů jsem nikdy neslyšela a ani nechci znát jejich význam /co vlastně představují/.

„Dobře, to by šlo. Můžete si každý vyrobit, co chcete, ale pozor, pod jednou podmínkou.“

Děti zpozorní a čekají, co si na ně vymyslím.

„Vy ty dinosaury, piráty a roboty pověsíte o Vánocích na stromeček,“ oznamuju triumfálně.

Všichni na mě vykulí oči: „Ale robot na stromě viset nemůže a dinosaurus by ten stromeček sežral.“

„Já si myslím, že tam klidně viset můžou. Náhodou existují stromečkoví roboti, kteří žijou jen na stromech a ti, co žijou na těch vánočních, jsou hodně vzácní.“

„To jako fakt jo?“ ptá se nevěřícně jeden z malých rebelů, ale do ruky už bere papír a tužku.

„To si piš. A pozor, jsou náhodou dinosauři, kteří jedí jenom vánoční cukroví, takže z toho stromečku to budou mít alespoň blízko.“ To se zdá jako pádný argument.

Všichni se pomalu pouštějí do vyrábění.

„A může na stromečku viset taky bagr?“

„No jéje, ten tam viset rozhodně musí.“ V tuhle chvíli si nic lepšího na stromečku ani nedovedu představit.

„Náhodou já bagr věším na stromeček každý rok,“ říkám jen tak mimochodem.

Najednou je třída plná rozstříhaných papírů a veselého křiku, protože všichni chtějí mít na stromečku taky bagr, tank a pirátskou loď. Všichni vyprávějí, proč zrovna oni musí mít na stromě onu konkrétní věc. Vznikají nejen úžasné a originální ozdoby, ale taky neskutečné příběhy a mě mrzí, že si je v tom shonu nejsem stavu zapamatovat.

Rodiče jsou pak možná ještě nadšenější než děti a plánují, že si doma ještě k robotovi a bagru vyrobí jeřáb, který tam toho robota vyveze. Já s úlevou usedám mezi hromadu papíru a lepidla s pocitem naprostého štěstí. Myslím, že příště místo vánočního svícnu skončíme u nějakých dračích slují.

Je samozřejmě jednodušší zaujmout děti ve výtvarné výchově, nežli v matematice nebo fyzice. Ale většina z nás děti má a všichni jsme dětmi byli (někteří z nás pořád jsou). Stačí si jen vzpomenout, jaké psí kusy musíme vyvádět, abychom svoje potomstvo zaujali. Hrajeme si s nimi od narození a ani si neuvědomujeme, že je vychováváme. Vychováváme hrou. Hrajeme si s nimi na doktory, na kuchaře, na piráty a taky na ty dinosaury. Možná kdyby si na tohle vzpomněli matikáři a fyzikáři a místo jablek a hrušek sčítali dinosaury, odčítali draky a násobili roboty a místo vlaků z bodu A do bodu B by svištěly vesmírné rakety, bylo by to učení možná snadnější.

A proto jsem vděčna za  předmět dramatická výchova, kde neposloucháme několik hodin nudnou teorii, ale hrajeme si s panem Barvičkou.