Doma

Po dvou týdnech se vracím domů. Zpáteční cesta je nekonečná a vždycky nějak delší než cesta tam.

Konečně. Jsem doma, je podvečer, prší.

Je mi to jedno. Protože já už jsem doma.

Dočkala jsem se - dlouhá horká sprcha, měkký župan, teplé ponožky z vlny. Je to tak příjemné. Sedám si do křesla, opírám si hlavu, s úlevou natahuju nohy a jednu přes druhou dávám na stolek. Vychutnávám si pohodlí a po očku sleduju film, který nežádá víc, než zbytky mé pozornosti. Nehýbám se, čas zvolna plyne. Zvon kostela oznamuje půlnoc, nejvyšší čas jít spát. Ráda vyhovím a bez protestu odevzdávám tělo posteli. Měkká matrace a lehká přikrývka mě obejmou.

Jsem teď provazochodkyně se slunečníkem v ruce. Ještě chvíli vrávorám z jedné strany na druhou mezi spánkem a bděním, až najednou padám někam dolů, pomalinku a zlehka. Pouštím slunečník, ten letí nahoru, oslovuje mě jménem a volá: „Sladké sny!“

Měkce a bezpečně na něco dopadám. Je to černý kůň se zlatou hřívou, můj průvodce nocí. Cválá teď se mnou ostře vzhůru.

„Kam jedeme?“ divím se.

„Domů,“ hlásí kůň a unáší mě stále výš.

Cítím sílu jeho těla, obličej zabořený ve vlající hřívě.

Jsme na místě. Bezvětří, bezčasí. Nekonečný tmavý prostor, protkaný miliony malinkatých světýlek. Každé obklopené energií, která se tetelí, jako horký vzduch v létě. Jsem jedna z nich.

Vidím Zemi. Je daleko pode mnou a je malá.

„Přišla ses podívat domů? To je dobře, zůstaň a odpočiň si,“ zní tichem.

Nemám tělo, necítím zemskou tíži. Mám své vědomí.

Nic nehledám, nic neřeším, nic neočekávám. Vnímám jen všudypřítomný mír a smíření. Vše je, jak má být.

Vysoko nade mnou září bezbřehé světlo. Nejvyšší světlo. Přitahuje mě a přijímá. Přijímá bez podmínek a takovou, jaká jsem. Nepotřebuje znát mé prohřešky, neptá se proč, a kolikrát jsem přeříkala otčenáš.

Choulím se do něj jako dítě do měkkého klína své matky. Drží mě a objímá. Vychutnávám si bezpečí, které mi nabízí. Hladově si beru lásku, kterou mě naplňuje. Dostávám jí dosyta a děkuji za ni.

Je čas se vrátit.

„Ještě chvíli,“ zaprosím.

Spočívám v tichu a užívám si pocit blaženosti, ale pak, pak už musím jít.

Zůstat nemůžu.

Zatím.

Světlo posílá zářící paprsek, který jako by mě vzal do dlaně, měkké a hebké a pomalu mě vrací zpět mezi světýlka do nekonečného tmavého prostoru. Na krátkou chvíli se ohlédnu, potřebuju se rozloučit. „Mějte se hezky, má milovaná světýlka, na shledanou…“

Jsem připravena.

Paprsek mne něžně obejme, snáší mě dolů. Choulím se do něj. Země je teď blíž.

Už vidím měkkou zelenou trávu. Vnímám své tělo. Bosé nohy schovávám pod sebe, nechci ještě vkročit na zem.

Sedím teď v paprsku, jako na houpačce, nohy spuštěné dolů.

Šup, zemské jádro mě nemilosrdně přitáhne a stojím v trávě. Udělám krok, dva.

Cítím a přijímám tíži svého těla.

Vracím se do života.

„Vstávej,“ slyším manželův hlas.

Sedá si ke mně na postel a usmívá se. Přitáhnu ho k sobě a políbím.

Začíná nový den.

2014/2015