Čtyři vůně Vánoc – vůně vánočního úklidu

Podzim se překlopil do druhé poloviny a maminka vyrukovala s jednou ze svých životních moudrostí: „Okna musíš umýt do Martina, jinak s nima zamrzneš.“  O něco později se na čistých oknech vlnily bílé, vyprané a naškrobené bavlněné záclony. Některé sousedky měly v oknech háčkované záclony a ty se po vyprání musely nejen naškrobit, ale také nechat uschnout napnuté na velkém, dřevěném rámu. Nemohla jsem se nabažit pohledu skrz čerstvě umytá okna, kdy se všechno venku zdálo ostřejší, jako by v oknech ani žádná skla nebyla.
A právě těmi umytými okny začaly u nás doma o sobě pozvolna dávat vědět Vánoce.

S rodiči jsme vždycky bydleli v bytě s parketovou podlahou v pokojích. Koberce ležely jen uprostřed, kolem stěn a nábytku zůstávaly parkety nepřikryté. Na přání maminky jsme nikdy neměli parkety nalakované‚ ale vždycky napastované voskovou pastou. Aby prý vynikla jejich krása.

V předvánočním čase se hlavním hrdinou stával tatínek. Snad dva týdny, večer co večer, klekával na asi pět centimetrů silném obdélníku gumy a pečlivě, po létech dřeva, drátkoval jednu parketu za druhou. Používal k tomu drátěnou vlnu, která vzdáleně připomínala drátěnku na nádobí, a běžně ji prodávali v prodejnách domácích potřeb. Když byl táta mladší a mívali jsme menší byt, drátkoval vždycky celé pokoje. Později drátkoval jen parkety, které nebyly přikryté kobercem. S touto zdlouhavou a fyzicky vyčerpávající prací mu po chvilkách pomáhala i maminka. Když vyrostl bratr, nahradil maminku a drátkování se u nás doma stalo mužskou záležitostí. Na čisté parkety rozetřel tatínek pastu na parkety. Měla barvu vosku a prodávali ji ve velkých, kulatých plechovkách v drogerii. Musela do parket vsáknout a ztuhnout. Pak jsme nastoupili celá rodina s čistými bavlněnými hadry a leštili jsme parkety, dokud neměly „lesk jako blesk“, jak říkával tatínek. Bavilo mě to. Omotala jsem si bavlněné hadry kolem papučí a po navoskovaných parketách jsem se klouzala jako po klouzačce. Pasta na parkety měla zvláštní terpentýnovou vůni, která nadlouho provoněla celý byt.

Parkety se leskly a na řadu přišly koberce. Ty se tehdy neprodávaly na metry, ale na kusy. U nás doma jsme měli koberce s pevnými smyčkami, kterým se říkalo bukláky. V obýváku ležely vedle sebe dva béžové, v dětském pokojíku zelený a později červený. Ložnici krášlily vlněné koberce, které maminka dostala do výbavy. Menší obdélníkové předložky ležely z každé strany manželské postele a dlouhý, širší běhoun před ní. Vypadaly jako peršany, ale vlastnoručně je vyrobila babička. Maminka říkala, že stojan s namotanou osnovou stál v jejich rodinném domku v chodbě. Babička si k němu vždycky odpoledne na nějakou hodinku sedla a podle vzoru na papírové předloze vetkávala do osnovy uzlík po uzlíku. Během roku maminka každý týden všechny koberce vyluxovala při běžném úklidu, ale jednou za rok potřebovaly pořádně provětrat. Předvánoční úklid byl ideální příležitostí a pomáhala přitom celá rodina.

V té pozdní roční době se brzy stmívá a venku už bývalo hodně chladno. Někdy mrzlo a pod nohama křupal sníh. V jednom z takových dnů, krátce po obědě, vypochodoval z bytu nejdříve tatínek se srolovaným kobercem přes rameno. Za ním šla maminka a pomáhala mu vytáčet se s kobercem na odpočivadlech schodiště. A pak jsme šli já a bratr. Nesli jsme proutěnou plácačku, které se na ostravsku říká „prakr“, vlhký hadr a malou metličku.
Na hlavách jsme měli čepice, na rukou rukavice a na nohou teplé boty. Ve dvoře, v blízkosti vchodu do domu stával klepač. Byla to konstrukce z kovových trubek, která sloužila právě ke klepání koberců. Maminka nejdříve vlhkým hadrem kovovou konstrukci otřela a společně s tatínkem přes ni přetáhli a rozrolovali koberec. Zásadně rubem nahoru. Pak tatínek na jedné straně energicky bušil „prakrem“ do koberce, aby z něho vyklepal všechen zalezlý prach.
Na opačné straně jsme s maminkou, každá za jeden roh, držely koberec, aby z klepače neujížděl. Když se tatínek unavil, převzala klepání maminka a po ní já. Ale obě dohromady jsme svými výkony daleko za tatínkem zaostávaly. Platnějším pomocníkem se stával s přibývajícím věkem a silou bratr. Když byl koberec vyklepaný, nastala moje chvíle a celý jsem ho pečlivě ometla metličkou. Maminka s tatínkem pak koberec zase srolovali, tatínek si ho přehodil
přes rameno a celá rodina jsme se vydali zpět domů. Od pusy nám do studeného vzduchu odlétaly obláčky páry a za našimi zády rychle ubývalo denního světla.

Koberce na klepači klepala před vánocemi každá rodina. Tam, kde měli krátké běhouny, klepali je dokonce každý týden při běžném úklidu. Když v zimě napadl čerstvý sníh, položili sousedé koberce do sněhu a vyklepali je na něm. Krásně tím oživili jejich barvy. Ve sněhu zůstaly jen šedivé obdélníky. Naše koberce jsme nikdy na sněhu neklepali. Maminka říkala, že po takovém klepání je koberec vlhký a udělal by na pracně vyčištěných a právě navoskovaných parketách fleky.

Zbývalo ještě vyčistit nábytek. Vánoční úklid skončil, až když se v každém pokoji vznášela vůně leštěnky na nábytek, kterou maminka použila. V drogerii prodávali buď Diavu, nebo Renovu. Diava měla tmavě červenou barvu, voněla po hořkých mandlích a obnovovala krásu tmavého nábytku. Renova měla voskově žlutou barvu, voněla po jehličí v lese a vracela krásu světlému nábytku. Obě tyto české leštěnky jsem viděla v některých drogeriích i dnes. Statečně se snaží soupeřit s drahými leštěnkami zahraničních firem.

Snad od šesté třídy jsem mamince s čištěním nábytku pomáhala. Byla to taková dámská záležitost, velkolepý koncert pro čtyři ruce. Čekal na nás nábytek z leštěného ořechu v obýváku a ze světlého dubu v ložnici a dětském pokoji. Maminka nejdřív vlhkým hadříkem s dostatkem leštěnky nábytek vyčistila nahrubo, pak vymáchaným a vyždímaným hadříkem s novou dávkou leštěnky na čisto. Dřevo dostalo chvíli šanci leštěnku vsáknout, já jsem nakonec suchým, bavlněným hadříkem zbytky leštěnky vysušila a povrch nábytku vyleštila. Ráda jsem mamince s touto částí úklidu pomáhala, protože jsem vůni leštěnky milovala.  

Po takovém generálním úklidu vydechoval náš byt ještě řadu dní nejrůznější vůně čistoty. A to bylo neklamné znamení, že Vánoce jsou opravdu blízko.

2018/2019