Čtverka (téma Svíčková)
„Co se stalo?“ ptám se. Nerada. Holka jde rovnou ze školy, takže předpokládám, že to bude zase nějaký "závažný problém" puberťáka.
„Ále radši nic.“
Zuřivě míchám omáčku, abych jí jednu neflákla.
„Seš normální? Tak se asi něco stalo, tak řekni co.“
„Tak jo. Dostala jsem čtverku." Stojí přede mnou a má slzy v očích. Po kom to dítě prokristapána je? Po mně tedy určitě ne. Nebrečela jsem kvůli pětce, natož pak čtverce. Mně byly známky vždycky ukradené. No nic.
„A z čeho?“ ptám se zoufale, protože tuším, že tohle je kauza na celé odpoledne.
„Z češtiny.“
„Z češtiny! Panebože, ty jsi pako. A co - psali jste diktát?"
„Ne, test. Opakování z pětky.“
„No tak si to opravíš,“ otáčím se zpět k omáčce a doufám, že tím je to vyřízeno.
„No jasně. To je všechno co mi řekneš,“ vzteká se.
„A co mám dělat? Mám řvát nebo co?“
„No ne, ale tobě je to úplně jedno.“
„Ježíš - není mi to jedno. Ale stalo se. Tak si to opravíš a je to.“
„Víš co...“
A je to tady. Opět poslouchám, jak je to hrozné: s takovou bude mít na vysvědčení nejmíň trojku (podotýkám, že je září), a to bude ještě ráda. A že mně je to vlastně úplně jedno, jak se učí a jiné děcka že mají strach jít domů se špatnou známkou. To ji mám jako začít prudit nebo co?
Tady pomůže už jenom jedno: svíčková.
„Jé, svíčková,“ kouká dcera slastně do talíře. Na chvíli je čtverka zapomenuta.
„Podívej - nic se nestalo. Kouknem´ se na to, ty se doučíš, co nevíš, a bude.“
„Tak jo. Ale pomůžeš mi s tím?“
„No jasně. A neboj, až budeš na té Karlově univerzitě, tak tam se to nedoví,“ přidám trochu mateřského nadhledu.
„Ha, ha, ha. Fakt humor - to není legrace toto!“
„Ale jistě,“ uklidňuju svoji holčičku a polykám smích. Je fakt naštvaná.
„Chceš ještě přidat?“ ptám se a vím, že zbytečně. Holt svíčková je moje záchrana.
No, matka roku asi nebudu, ale myslím, že problém je vyřešen. Prozatím.