Coca-cola

Držím v ruce červenou plechovku s nápisem Coca-Cola. Nikdy jsem takový název neslyšela.
Co to asi může být?
Otáčím plechovkou nahoru a zase dolů. Uvnitř to trochu šplouchá. Hmm. Divný dárek…

Dědeček mi tu zvláštní věc přivezl k desátým narozeninám, které jsem slavila uprostřed šedesátých let minulého století. Plechovku si prohlížela postupně celá rodina a dědeček nás všechny moudře poučil, že na Západě je to populární nápoj. Těšili jsme se, že ochutnáme. Ale jak se dostat dovnitř, to netušil ani dědeček. Maminka to zkusila otvírákem na konzervy, ale marně. Plechovka byla příliš zakulacená, taková „bombírovaná“, jak se u nás říkalo, a otvírák na ni nepasoval. Tatínek, povoláním montér, na to šel po svém: přinesl kleště, šroubovák a pro jistotu ještě majzlík. A to by bylo, aby se nedostal dovnitř.

Naposled si celá rodina plechovku ještě trošku potěžkala a tatínek zahájil otvírací manévr. Maminka plechovku přidržela, tatínek vzal šroubovák, přiložil ho na plechovku a dobře mířenou ranou kladívkem udělal do plechovky díru. Plechovka zasténala, zasyčela, zabublala a jako sopka začala v rychlých a nepravidelných erupcích chrlit nekonečné množství hnědé pěny na nedělní ubrus. Bylo to takové Hrnečku, vař! v přímém přenosu. Dřív, než se někdo stačil vzpamatovat, tekutina vsákla do bavlněného ubrusu. A té podivné hnědé skvrny se maminka už nikdy nezbavila ani poctivou vyvářkou.

A jak chutná coca-cola? To jsem opravdu mnoho dalších let vůbec netušila.

V sedmdesátých letech pronikl západní nápoj i k nám. Na střední jsme se všichni s láhví coca-coly v ruce cítili – prostě parádně. Od té doby se stala mým oblíbeným nápojem.

Když jsem se jednou v létě vypravovala na autobusový zájezd, měla jsem na stole připravenou také litrovku coca-coly. Ta přeci nejlépe uhasí žízeň. Syn mi moudře poradil, ať ji dám přes noc do mrazáku. V autobuse se bude postupně rozmrazovat a vydrží mi dlouho studená. Dobrý nápad, hlavně ji tam nezapomenout…

Přiblížil se odjezd. Ze seznamu jsem odškrtla poslední nezbytné drobnosti. Z mrazáku jsem si vytáhla i láhev s hnědou tekutinou. Byla zmrzlá na kost. Super. Postavím ji v kuchyni na stůl a než ji dám do tašky, půjdu se ještě do koupelny trochu zkrášlit, říkala jsem si v duchu. Spokojená se svou vizáží mířím do kuchyně, natahuju ruku po láhvi a tu vtom -  práásk! Láhev s coca-colou explodovala. Náhlý přechod z minus deseti do plus třiceti nevydržela. Úlomky ledu se rozlétly po celé kuchyni. Moje šaty jsou poseté hnědými tečkami, které na ně vyšívá tající led. Upravené vlasy, ještě před chvílí moje chlouba, připomínají cukrovou vatu s colovou příchutí. Nechápu, co se mohlo stát. Rozhlížím se kolem. Kusy ledové tříště jsou po celé kuchyni. Ze stropu visí hnědé rampouchy a pomalu z nich kape… coca-cola. Je v různých skupenstvích opravdu všude. Přes otevřené dveře zasáhla i obývák.

Mrknu na hodiny - mám pět minut na svou novou image. Odlepuji se od podlahy a opět mizím v koupelně.

Zájezd se vydařil. A manžel se synem přes víkend vymalovali kuchyň.  

Miluji coca-colu!

2017/2018