Česko? Co to je?

Než jsem odjela do Francie, myslela jsem si, že moje zeměpisné znalosti jsou bídné. Teď už si to nemyslím. Existují totiž lidé, kteří jsou na tom ještě hůř než já, a co je ještě horší - nesnaží se to jakkoliv skrývat: Francouzi.

Když ke mně před pár lety v rámci výměnného programu přijeli čtrnáctiletí studenti, kteří mě přesvědčovali, že k nám do Česka přijeli přes Itálii, mohlo mi to být už trochu divné. Tehdy jsem nad tím po mnoha pokusech vysvětlit jim, že přes Itálii opravdu přijet nemohli, mávla rukou. Vždyť jsou to ještě děti. Na univerzitě to bude určitě jiné, budou mít větší obzory, už toho možná více procestovali, a i kdyby ne, budou raději potichu. Ach, ta moje naivita. Postupem času jsem zjistila, že na fakultě je to snad ještě horší. Vytvořila jsem si pět skupin lidí, které dělím podle toho, jak reagují na moji informaci: „Nejsem odsud, jsem z Česka.“ A pokaždé si je vzorně zaškatulkuju.

Začínám skupinou lidí, kteří vypadají, že alespoň párkrát mapu Evropy viděli. Většinou slýchám reakce typu: „Ty jsi z Česka? Miluju Prahu, už jsem tam dvakrát byla!“ nebo: „Chtěl bych se do Prahy podívat.“ Vědí přesně, kde se Česko nachází, dokonce tam už párkrát byli, znají především české pivo a někteří fajnšmekři znají i Ostravu a Vítkovice. Ale znají hlavně Prahu, z které jsou naprosto unešení a jsou velkými fanoušky českého jazyka a kultury. Jejich nejoblíbenější slovo je "zmrzlina" (kvůli velkému počtu souhlásek za sebou), které mi opakují pokaždé, když se vidíme, a pokaždé zní jinak, ale pořád stejně roztomile. Učí se česky, nebo se to v budoucnu chtějí naučit, protože to jen tak někdo neumí a mohli by být něčím zajímaví.

Druhá skupina lidí na tom už není s vědomostmi tak dobře jako ta první, ale ještě to není to nejhorší. 
„Počkej - ty jsi z Česka? To je tak cool! Máte tam teď teplo, co? Ale je to celkem daleko,“ vykřikne spolužák a informuje všechny okolo o tom, že jsem z Česka. Potom dodá: „Vždycky jsem chtěl bydlet v teple u moře!“
Moji milí, Česko nejsou Kanárské ostrovy a máme tam stejnou zimu jako ve Francii. Svoji zvědavost završí otázkou, jakým jazykem v Česku mluvíme…

Třetí skupina mě pokaždé překvapí velmi originálním dotazem: „Česko, co to je? To je země, město, nebo co jako?“ Členové této skupiny ale pořád ještě uvažují v hranicích Evropy. Nechci být zlá a už vůbec ne arogantní, ale poslední dobou jsem začala být na tenhle hloupý dotaz alergická a suše odpovídám: „Víš, kde je Německo? Hned vedle vás, a Česko je vedle Německa. Voilà.“

Čtvrtá skupina zamrzla v době komunismu a Československa. Do téhle skupiny patří třeba i jinak velmi vzdělaný profesor zeměpisu. Při svých výkladech neustále zmiňuje Československo, a pak se zeptá: „Máme tady ještě naši kolegyni z Československa?“ „Jsem z Česka, Česká republika, Československo už není,“ podotýkám. Profesor nevypadá, že by mou informaci nějak zvlášť vzal v potaz. Někteří se omluví, že se spletli, ale za pět minut řeknou totéž.

Členové páté skupiny jednoduše vůbec nevědí, která bije. S tím se většinou setkávám na úřadech nebo na poštách. „Potřebovala bych tenhle balíček poslat do Česka, prosím,“ nakláním se k přepážce na poště. Někteří chtějí být taktní a nedat najevo nedostatek zeměpisných znalostí, a tak na to jdou z jiné strany: „Aha, do Česka… Takže dáme tarif Evropa?“ zeptají se.

Jedna dáma ve středních letech mi na úřadě oznámila s úsměvem na rtech: „Počkejte chviličku, musím si něco ověřit.“
„Co potřebujete?“ zeptala jsem se v domnění, že bych možná mohla pomoct.
„No, potřebuju si na internetu ověřit, jestli je Česko v Evropě,“ svěřila se.
 

Po všech těch historkách, které jsem slyšela od kamarádky z gymnázia, která teď studuje na jihu Francie, bych si mohla vytvořit šestou skupinu. Skupinu těch, kteří se bojí, že budou nakaženi českou studentkou. Po příjezdu ji posílali na rentgen plic a chtěli zjistit, jestli nemá ebolu. Po dlouhém dohadování sestry s lékařem nakonec ta dobrá dáma prosadila svou: „Ale pane doktore, Česko tady na tom seznamu zemí zasažených ebolou opravdu není!“  

Musím říct, že i přes to všechno je mám všechny moc ráda. A navíc - každý den můžu usínat s dobrým pocitem, že jsem zase pár lidem rozšířila obzor a osvětlila zeměpisnou situaci. Nikdo nejsme dokonalí. 

2014/2015