Čas

 Magda odpočívala na zvýšeném lůžku. Po levé ruce stál bíle natřený, plechový noční stolek, nad hlavou jí nehybně visela „šibenice“.  Otevřeným oknem vnikal do pokoje horký letní vzduch a z blízké zelené koruny stromu zpíval s plným nasazením jakýsi pták. Se srdeční slabostí ji do nemocnice přivezla před týdnem dcera. Od té doby prošla řadou vyšetření. Dnes už se výsledky pohybovaly „v normálu“. Pomohl hlavně klidový režim a chemie, jak říkala bezejmenným tabletkám, které ochotně přijímala od sestřičky a polykala. Snad ji už brzy propustí domů.

„Nemocné srdíčko je nevyzpytatelné, dejte mu čas,“ řekla jí lékařka při jedné ranní vizitě.

Magda zavřela oči. Cítila, jak jí srdce začíná bít rychleji. Už běželo cvalem, tryskem. Odlepilo se ze země a vzneslo se, jako bájný Pegas. Letělo tmou, která byla neskutečně černá. Magda sebou táhla jako přítěž jakési napětí a tíhu. Bála se. Najednou se v dálce objevila světelná tečka. Její Pegas zamířil k ní. Světla přibývalo, až zářilo k nevydržení. Pak se z toho světla pomalu vynořila postava. Byl to stařec vzpřímené postavy, s bezvlasou hlavou a bílým plnovousem, sahajícím hluboko pod pás. Na sobě měl řízu barvy světlého kouře a opíral se o vysokou biskupskou berlu. Neusmíval se, ale jeho světlehnědé oči Magdu teple vítaly.
„Kde to jsem? Co tu dělám? Kdo jsi?“ nutilo ji zeptat se.
„Jsem Čas,“ odpověděl vlídně stařec. Jako by tím uvolnil všechno to napětí a tíhu v ní. Pomalu se vytrácely. Stařec se rozplynul, rozplynul se Pegas, a rozplynula se i ona. Nebyla nikde a byla všude. Tak svobodná a tak volná!

2017/2018