Bratranec a já

Bratranec Zdenda se narodil v roce 1950 o rok dřív než já v den, kdy nám – jak ví celý národ – upálili Mistra Jana Husa. Proto mi tento historický údaj nikdy nedělal v hodinách dějepisu problém a dokonce mi pomohl k pochvale, kterou mne ocenila průvodkyně v pražské Betlémské kapli, kam jsem se vypravila se svou vnučkou už coby důchodkyně.

Jako miminka a batolata jsme s bratrancem vyrůstali na stejném místě - v babiččině domku. Když jsem pak k babičce jezdívala už jen v létě o prázdninách, byla jsem vždycky ta menší a mladší. Ale my dva mezi sebou jsme to tak necítili. Když jsme byli spolu, byli jsme parťáci, naladění na stejnou vlnu, vstřícní ke každému, a to i velmi pošetilému nápadu. Třeba jsme si v babiččině posteli pod peřinou hráli na pejska a kočičku. Ze školky jsem tehdy znala jen pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou dělali dort, a tak by se možná pan Čapek divil, co všechno pejsek s kočičkou v našem podání dokázali.  

Mám bratra, který se jmenuje Kamil. Narodil se v říjnu, sedm let po mně. V těch studených, říjnových dnech, kdy se maminka vrátila s právě narozeným bratrem z porodnice, mě tatínek odvezl na pár dnů k babičce. Nevyšlo to zrovna ideálně a můj pobyt tam se trochu protáhl - bratránek totiž právě v té době chytil plané neštovice. Vzpomínám si, jak jsem zvědavě nakukovala přes pelest babiččiny postele, na které ležel bratranec v rouše Adamově, a babička ho tečkovala bílým tekutým pudrem. Když mě bratranec zpozoroval, začal křičet: „Ať se nedívá! Ať jde pryč!“ A tak jsem musela odejít. Netrvalo dlouho, a za pár dnů jsem pro změnu ležela na babiččině posteli v rouše Evině já a babička tečkovala tekutým pudrem mne. Tentokrát nakukoval přes pelest postele bratranec. Nebylo mi to příjemné a také se mi chtělo křičet „ať se nedívá, ať jde pryč“. Ale nekřičela jsem, protože někde uvnitř jsem věděla, že je to tak spravedlivé, a že teď jsme si kvit.

Jednou, když jsem přijela o prázdninách k babičce, měl bratranec na zahradě stan. Nebyl to ale obyčejný stan, připoutaný k zemi kolíky. Do trávníku byly zatlučené nízké kůly, na nich z prken podlážka a teprve na ní se tyčil stan. Uvnitř byla deka a polštářky. To bylo, panečku něco! Celé dny jsme tehdy trávili na zahradě ve stanu: bratranec, jeho kamarád Tonda a já. Seděli jsme proti sobě, mastili karty, vyprávěli si vtipy, dávali si hádanky, nebo prostě jen tak blbli, jak jsme to v tom věku uměli. Bratranec měl dokonce dovoleno ve stanu v noci přespat. Společníka mu dělal Tonda, kterému to rodiče také dovolili. Já se samozřejmě hned hlásila také, že s nimi budu v noci spát ve stanu, ale babička to kategoricky zamítla se zdůvodněním, že na to jsem ještě malá.

V Kojetíně býval soubor lidových tanců, jmenoval se Hanák. Ve svém volnu tam chodili tančit i strýc s tetou a bratranec chodíval s nimi. O jedněch dožínkách jsem je všechny viděla tančit na pódiu v načechraných a bohatě vyšívaných hanáckých krojích. Pro vzpomínky na zážitky v Hanáku měla teta zvláštní album a v něm plno fotek v kroji.

Byla jsem u babičky na prázdninách po skončení druhé, možná třetí třídy. Bylo pěkné, i když trochu větrné slunečné odpoledne. Babička odběhla někam k sousedům v ulici a vrátila se s dívčím hanáckým krojem přes ruku. Prý si ho mám obléknout. Bratranec si měl také obléknout kroj. A že se budeme oba v krojích fotit. Při oblékání však nastal zádrhel v podobě bílých punčocháčů -  byly totiž jen jedny, ale ke kroji jsme je potřebovali oba. Místo druhých punčocháčů nám dospělí nabídli bílé spodky s poklopcem. Bratranec si je kategoricky odmítl obléknout a hbitě si navlékl punčocháče. Byla jsem na něho dost naštvaná, protože přes spodky by si stejně oblékl krojové kalhoty a poklopec by nebylo vidět. Nejenže spodky zbyly na mě, ale babička to ještě vylepšila, když mi je oblékla poklopcem dozadu. Náladu mi vylepšil až pohled do zrcadla. Připadala jsem si svátečně, a co mám pod sukní, nebylo vidět. Fotili jsme se na zahradě u tetiných krásných, různobarevných mečíků. Škoda, že tehdy byly fotografie jen černobílé. Fotky se povedly a vůbec na nich není vidět, jak mě pořád rozptylovalo, že mi táhne na zadek.

2017/2018