Bon courage!

"Bon courage!" stálo na papírku s pokyny k úklidu na další den. Byl určen pokojské v našem hotelu v Paříži a já byla zrovna na recepci zaplatit pobyt. Právě v tu chvíli jsem mohla být svědkem něčeho úžasného.
Alespoň pro mne.
Naslouchala jsem rozhovoru recepční s pokojskou. Vlastně bych to mohla nazvat naprosto banální konverzací: jaké pokoje je třeba uklidit, kolik hostů odjíždí a přijíždí...
Ale bylo v tom něco víc.
Když se ty dvě ženy loučily, popřály si pěkný den a recepční podala pokojské papírek se seznamem pokojů, které je třeba uklidit. Úplně dole byl malý vzkaz: "Bon courage." V překladu něco ve smyslu "hodně sil, odvahu". Neskutečně mě to potěšilo. Vidět, že ne všude se na hierarchii klade důraz, a že ještě dneska existuje rovnost mezi odlišnými pracovními pozicemi.

V žádném případě nechci generalizovat, ale mám pocit, že v Česku člověka společnost posuzuje podle zaměstnání a automaticky je mu přidělen sociální status, ze kterého už není úniku. Prostě dostane nálepku "uklízečky". Najednou se stane tou, ke které si můžeme dovolit všechno.
Většinou jsou na ně kladeny obrovské nároky ze strany zaměstnavatele a často pracují ve velmi obtížných pracovních podmínkách, které situaci vůbec neulehčují. A toto se netýká jen pokojských, ale třeba taky pokladních. Tyhle typy prací jsou prostě považovány za podřadné, a ne jednou jsem viděla, jak nevhodně se může chovat vedoucí ke svým zaměstnancům.
Ale na druhou stranu - neměli bychom si takových povolání vážit a patřičně je ocenit? Komu bychom zaplatili za náš nákup v obchodě? Opravdu by nám nevadilo používat veřejné toalety, kde nikdo nikdy neuklízel? Nevadilo by nám spát v hotelu v nepřevlečených postelích? Těšilo by nás, studenty, učit se ve třídách plných odpadků a papírků od bonbónů? Užili bychom si film v kinosále s praskajícím popcornem a kelímky pod nohama? Nemyslím si.
Aniž bychom si toho byli vědomi, každý den využíváme stovky věcí, za jejichž chodem stojí lidská síla. Stovky věcí, které považujeme za samozřejmost, a bez kterých si život nedokážeme představit.

Buďme na sebe milí. Usmívejme se, přejme si pěkný den, děkujme.  Jeden úsměv nebo vyjádření úcty může někomu zlepšit den, aniž bychom si to uvědomovali. A navíc zrovna my můžeme být jediní, kteří to udělají...