Andělé strážní

Uvědomili jste si někdy, jaká je to dřina být andělem? Pořád někde lítat. Pořád na někoho dohlížet, aby se mu nic nestalo. A když už se stane, tak u něj být a držet ho za ruku. Doprovázet lidi nejen na jejich životních cestách, ale i na cestách posledních. A hlavně – tvářit se jako by se nic nedělo, jako by bylo všechno super.

Představte si: jedete autem po hlavní a jiné auto vám zleva nedá přednost. Napálí to
do vás, brzdy kvílejí, plechy řinčí, vy jste zaklínění do sedadla, z hlavy a z úst vám teče krev… V tu chvíli je tady váš anděl strážný. Položí vám ruku na rameno, pohladí vás po čele, kráčíte
s ním za světlem a ocitnete se někde jinde, v nějakém jiném světě, kde je vám krásně.

Když se pak probudíte na nemocničním lůžku, všichni vám říkají, jaké jste měli štěstí,
a že u vás stál anděl strážný, když jste přežili takovou strašnou nehodu. A mají pravdu, protože jste to přežili právě díky tomu svému andělovi. To on zařídil, že nevíte, co se kolem vás dělo, když přišel ten náraz. To on vás odvedl někam, kde bylo nadpozemsky krásně. To on vás probudil, když už jste byli z nejhoršího venku.

Je až neuvěřitelné, jakou mají andělé trpělivost. Někoho tahají z průšvihů pořád dokola
a znovu a znovu ho vracejí zpátky, jako by mu říkali: „Zkus to ještě jednou, máš šanci.“
A ve tváři mají klid a smíření.

Všimli jste si? Nikdy nic nevyčítají. Takový opilec se ráno probudí s příšernou bolestí hlavy. Jeho anděl by mu mohl vyčítat, mohl by mu dát kázání, že nemá pít tolik rumů.

Mohl - co mohl - měl by mu zakázat chodit do hospody… Ale to ne, on si k opilci sedne
na postel, dá mu ruku na čelo a čeká, až mu bude lépe. A večer jen přihlíží, jak jde ten zoufalec zase do hospody a lije do sebe jeden rum za druhým. Jednou ten pohár s rumy přeteče, a bude to zase anděl, který laskavě vezme svého opilce za ruku a provede ho cestou poslední.

Zajímalo by mě, jestli mají andělé přiděleného svého člověka, nebo jich mají na starosti více? Protože kdyby měl každý anděl jen jednoho, jak by to asi vypadalo ve válce? To by
na bitevním poli nad všemi válečníky bylo stejné množství andělů strážných? A bojovali by taky proti sobě? A měli by pořád ty mírumilovné tváře?

Nebo v letadle, nad sedadly pasažérů je ještě jedna řada s anděly? Nebo sedí v zavazadlovém prostoru?

Otázek, které se mi vkrádají do hlavy, je hodně. A dostanu na ně vůbec někdy odpověď? Možná jednou, až půjdu se svým andělem cestou poslední, tak se zeptám.

Ale zase netrvám na tom, že odpovědi na své otázky musím dostat hned.

Ráda si počkám. Doufám, že si počkám ještě dlouho.

2018/2019