Andělé mezi námi (téma Anděl)
Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku.
Opatruj ji ve dne, v noci,
od škody a od zlé moci.
Touto roztomilou modlitbičkou jsem si zajišťovala bezpečnost svých dětských her a později i úspěch ve škole a při zkouškách na studiích. Prostě jsem podala objednávku – a hotovo! Zda ji adresát přijal, natož jestli je ochoten ji splnit, o to jsem se už nestarala.
Anděly v nejrůznějších podobách jsem obklopená od dětství. Třeba o Vánocích u nás hlídá pod stromečkem Ježíška v jesličkách miniaturní porcelánový andělíček se svíčičkou. Na vánočním stromku visívají andělíčkové z perníku a z lustrů po bytě zase andělíčkové ze slámy. Nedávno mi vnučka Adélka zavěsila dřevěného anděla nad postel, aby mi pomáhal snášet kruté bolesti, s nimiž teď musím žít. Dcera Lála mi zase přivezla ze Slovenska střapatého „anjelika šťastia“ a zavěsila ho na WC, kde máme malou obrazovou galerii.
Co do sympatií mám rozhodně blíž k čertům než k andělům. Ale vzpomínám si, že jsem byla několikrát jako anděl oslovena: „Sestřičko, vy jste anděl, vy mně vždycky tak krásně pomůžete od bolestí, když mě namasírujete a pohladíte,“ slýchávala jsem často od pacientů v nemocnici, kde jsem bývala na brigádě. Nebo: „Vy jste anděl, že nám uděláte rozbory odpadních vod a ihned napíšete posudek. Potřebujeme ho přiložit k projektu, hoří nám termín.“
Jednou jsem dokonce musela anděla představovat, ale nebylo to při rozdávání dárků s Mikulášem, ale u velmi smutné události. V sextě na gymnáziu zemřela naše spolužačka Zdenička na vzácnou chorobu Simmondsovu kachexii, na niž tenkrát ještě neexistovaly léky. Navštěvovala jsem ji do posledních dnů, kdy už byla z nemocnice doma. Když zemřela, prosila nás, její spolužáky, Zdenčina zoufalá maminka, abychom Zdeničku provázeli na poslední cestě tak, jak to bylo v kraji, odkud se přistěhovali, zvykem. Za rakví při pohřbu měli kráčet dva, od hlavy až k patě v závojích zahalení andělé, s dlouhými hořícími svícemi v rukou. Jeden anděl bílý, druhý černý. Mně připadla úloha černého a byl to pro mě tenkrát bolestný zážitek.
Potkala jsem ale i dva skutečné anděly v nemocnici v Novém Jičíně. Byly to řádové sestry Remigie a Judita. Remigie byla už starší a byla matkou představenou skupiny jedenácti řádových sester, které byly po druhé světové válce vyslány na pomoc zdravotnickým zařízením v pohraničí. Remigie byla žena nesmírně laskavá, příjemná, vynikající zdravotnice s dlouholetou zkušeností. Že byla navíc veselá a vtipná, byl jistě dar od pánaboha, a pro pacienty skutečným požehnáním. Byla u mne, když mě v mých sedmnácti letech vraceli na interním oddělení do života po otravě plynem. Její hlas mi připadal jako andělské zpěvy shůry. Dlouho mi tehdy trvalo, než jsem pochopila, že jsem se neocitla po smrti mezi anděly, ale že mě právě poslali zpět dolů, do laskavé náruče sestry Remigie. Ještě řadu let jsem pak chodila do nemocnice - to zase já jsem pomáhala jí, když už byla velmi unavená, nemocná a práci na oddělení zvládala s obtížemi. Vzpomínám na ni ještě dnes, na její andělskou trpělivost, často i se stále nespokojenými pacienty, na její milou a veselou povahu. Stále rozdávala radost i naději.
A mladičká sestra Judita? Byla andělem už svým zjevem. Jakoby vystoupila z některého Tizianova obrazu. Vysoká, štíhlá, celá zahalená v řádovém hábitu. Její tvář byla vpravdě andělská – něžně krásná, s velkýma očima, rudými rty, bílou pletí a ruměnci na tvářích. Pracovala v nemocniční laboratoři a jen málokdy bylo možné ji potkat. Jednou zmizela, aniž se rozloučila. Nechtěla zarmoutit nikoho z nás, kdo jsme ji měli rádi. Odešla zemřít. Měla těžkou tuberkulózu, bez naděje na uzdravení.
Během svého života jsem potkala málo andělů. Ale téměř vždy až po smrti těch vzácných žen jsem poznala, jaký žily život, kolik dobra stačily vykonat, a to i za cenu vlastních obětí. Ať už poskytovaly svou pomoc v rodině nebo přátelům, nebo ošetřováním zdravotně postižených dětí, nebo přípravou starých bezmocných lidí na jejich poslední cestu.
My všichni ostatní jsme dlužníci, a měli bychom zpytovat svědomí. Vzali jsme i my sami někdy na svá bedra úlohu pomáhajícího anděla? Nebo jen přijímáme pomoc v nouzi nejvyšší od těchto andělských bytostí jako samozřejmost?