Anděl strážný

Poprvé jsem slyšela slovo anděl, když se se mnou jako malou holčičkou moje maminka před spaním modlila Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci,
od ďábla i od zlé moci... Tehdy jsem si představovala andílka jako baculatého, kudrnatého chlapečka s modrýma očima. Tak bývá zobrazován v chrámech a kaplích.

Co pro nás znamená anděl v dospělosti? Jak si jej představujeme?  Jako duchovní bytost, posla, ochránce a přítele. Symbolizuje dobro, lásku, čistotu a krásu. Tak to vidím já
a předpokládám, že i mnozí další.  V poslední době mám pocit, že se stal tak trochu fenoménem současnosti.  Soška anděla je hezký dárek, vhodný pro každého, a což teprve, když ho doplníme přáním, aby obdarovanou osobu chránil. Kdo by odmítl?  Někdy se mi však zdá, že v obchodech s keramikou, dárkových či květinových síních je jich někdy až přespříliš;   štíhlé, krásné, okřídlené postavy s dlouhými vlasy ve splývavých pláštích.

Nyní se vrátím na chvilku do svého dětství, do doby našich babiček a dědů. V každém vesnickém stavení visel na stěně kříž jako nejvýznamnější symbol křesťanství a především Velikonoc.  V každé světničce,  ložnici i nad jídelním stolem v kuchyni, která byla v té době místem, kde se rodina scházela nejčastěji. Lidé se hrdě hlásili ke své víře a tyto symboly ve své domácnosti považovali za samozřejmost. 

Dnešní doba je jiná, odlišná v mnoha směrech. Mimo jiné i v tom, že kříž se již jaksi nenosí. Jen v málokteré rodině zdobí stěny obytných místností. Občas se objeví jen jako zajímavá dekorace bez nějakého zvláštního významu, třeba v uměleckých ateliérech.  Lidé se dnes pyšní tím, že nevěří v Boha, nevěří v nic, na co si nemohou sáhnout, víru považují za jakousi berličku, jak jsem mnohokrát slyšela. Oni přece nemají potřebu se o něco opírat, jsou samostatní, umí se o sebe postarat, své schopnosti a úspěchy považují za samozřejmost, za plod své námahy.

Přesto se v bytech i takto smýšlejících lidí velmi často objevují sošky andělů. Proč? Jedná se přece také o bytost, kterou nemůžeme potkat na ulici, chytit ji za ruku, hovořit s ní.  Zvláštní. Všimla jsem si toho u mnoha svých známých. Jak si to vysvětlit? Zřejmě nás těší a posiluje vědomí, že se o nás stále někdo stará, chrání nás v dobách dobrých, ale především zlých, kdy je nám těžko a naše lidské soužení přesahuje naši schopnost srovnat se sami se sebou
a „lidské“ rady vyznívají naprázdno. Nebo nás ovlivnily americké filmy s charismatickými anděly jako Nicolas Cage nebo Brad Pitt? Jejich postoje a dobré skutky? 

Když mluvíme o ochraně, napadne nás obvykle slovní spojení „anděl strážný“.  Máme každý svého anděla strážce?  Ano, měla by jím být v dětství matka nebo otec dítěte. U mě to tak bylo, mí rodiče byli velmi starostliví, obzvláště maminka (v naší rodině jsme vždy říkali mamka) pečovala o mě a mé dvě sestry (tehdy se mi zdálo, že někdy až příliš) a úzkostlivě sledovala všechno, s čím jsme se v dětství potkávaly. 

Mamka měla ještě jako velmi mladá krásné vlnité vlasy, bílé s nádechem stříbra. Vlasy jí zbělely po tom, co přišla o několik týdnů starého syna, našeho malého bratříčka. Když mi slíbila, že přijede za mnou na návštěvu do Bratislavy, kde jsem studovala, byla jsem štěstím bez sebe. Léčila se v Piešťanech, nebylo to tedy daleko. Potřebovala vidět, v jakém prostředí žiju. Čekala jsem na ni na hlavním nádraží. Když se v davu cestujících objevila stříbřitě bílá hlava, bylo to, jako by se objevil anděl. 

Do lázní se vracela téhož dne k večeru.  Když jsme se loučily, mamka už stála v okně vagonu, objevila se znenadání kousek ode mne na peronu malá, asi tříletá holčička. Sama, uplakaná procházela kolem nás.  Mamka stačila z odjíždějícího vlaku už jen zavolat: „Postarej se o ni. Však víš, co máš dělat! A dej mi hned vědět, jak to dopadlo!“ To už jsem držela tu malou za ruku a snažila se ji uklidnit. Stačila jsem ještě zamávat, ale hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Ruku v ruce jsme spolu procházely jednotlivá nástupiště a hledaly dívčinu maminku.  Až v nádražní budově se k nám přihnala vyděšená mladá žena. A já jen tak stála bokem jako svědek šťastného shledání.  Ani nevím, zda mi vůbec poděkovala. To však nebylo důležité.  Byla jsem šťastná spolu s nimi.

Neměli bychom i my přijmout roli anděla?  Každý z nás by si našel někoho, o koho se bude starat, opatrovat ho a varovat před neštěstím nebo jinými trampotami. Naivní nápad? Jsou přece lidé, kteří mají dost potíží poprat se sami se sebou. Ale také znám jiné, kteří svůj život
i péči o druhého zvládají hravě, a ti si mohou vzít na starost i více oveček.  Všichni víme, že pokud svou mysl zaměstnáváme myšlenkami a starostmi o někoho dalšího, pak naše vlastní trampoty ustupují do pozadí.  Mohli bychom tak být v klidu s vědomím, že je o nás postaráno.  Bylo by mnohem méně depresí, sebevražd a zla.

Když bylo naši dceři Veronice šestnáct, zažili jsme zvláštní událost. Jednou odpoledne nás začala přesvědčovat, že musí někam do Ostravy na jakousi zábavu. Vypadalo to, že pokud tam nebude, začne se Země točit na opačnou stranu.  A tak, jak to dcery umí, škemrala tak dlouho, až jsme se podvolili a rozhodli se ji do Ostravy zavézt autem.

Bylo odporné počasí, setmělo se, pršelo, takový typický listopadový, dušičkový čas. Manžel řídil, já seděla vedle, Veronika vzadu.  Jeli jsme po silnici, na které je takový nenápadný kopeček. Nikdy jsem si neuvědomila zrádnost toho místa, asi právě proto, že to je vyvýšenina jen mírná.  Jarda, můj manžel, je klidný člověk a dobrý řidič.  Ten den se však musel přinejmenším zbláznit, když právě před tímhle kopcem vyhodil blinkr a začal předjíždět kamion. Takové to obrovské, dlouhé, dvacetimetrové monstrum.  Vyděsila jsem se a snažila se ho od jeho záměru odradit. Marně, měl svou hlavu. A tak jsme se ocitli bok po boku s oním obrovským náklaďákem. Předjet tak dlouhé vozidlo není jen tak. Vedle mého bočního okna svištěla obrovitánská pneumatika, vyšší než moje hlava, ve vzdálenosti asi deseti centimetrů. Vtom jsme na horizontu v protisměru spatřili přední světla osobního auta.

Byl to děs.

Bože, to je náš konec, blesklo mi hlavou. Co si počne náš syn, který zůstal doma a jako jediný přežije? S nohou zapřenou do podlahy, vytřeštěnýma očima a zatajeným dechem jsem očekávala čelní náraz. 

Přežili jsme, manžel nezpanikařil, nestrhl volant ani doleva do příkopu ani pod kola kamionu.  Dodnes nechápu, jak se všechna tři vozidla vešla na tu ne příliš širokou cestu. 

Ale manželovi šlo o život znovu, jen o pár minut později, jakmile se mu podařilo kamion předjet a dostat se na správnou stranu vozovky. Tehdy jsem začala znovu dýchat a chtěla ho zabít. Krizové situace zvládám dobře. Neječím. Nemám ráda hysterky. Tehdy jsem ječela
a chovala se jako typická hysterka. Musela jsem vypustit páru, aby mi nepřeskočilo. Jarda zastavil a předal mi řízení. Do cíle a potom zpátky domů jsme dojeli beze slov.  Tichá domácnost u nás vládla ještě několik dalších dnů.

Kdykoliv si na tuto šílenou situaci vzpomenu, rozklepou se mi kolena. Bez strážného anděla, který tam stoprocentně musel být, bych dnes tyto řádky nepsala.

2018/2019